Jsem rebel, protože…
Je deset hodin večer a já jsem na sebe naštvaná. Přihlásila jsem se na webinář a zase ho prošvihla. Klikla jsem na tlačítko „přihlásit se“ teprve před třemi hodinami! Ani zvuk budíku nepomohl. Můj mozek prostě nefungoval. Zahlcen posvátným stavem prázdnoty dlel kdesi mimo čas. Pardon, ne ten mozek. Moje mysl. Mozek její signály přijímal jako vždy. Ty však nebyly jako dřív. V mém životě se zase udála jedna obrovská změna a zase zpřeházela samotné základy mého života. Kdo jsem byla. Jak jsem vnímala svět. Jak jsem se rozhodovala. Opět mě dovedla k myšlenkové prázdnotě. Nedokážu se soustředit. Zdánlivě si nic nepamatuji. Nestíhám dělat „nutné“ věci. Chceš příklad? Hmm, třeba úklid. Mytí nádobí. Z těch náročnějších třeba laboratorní práce.
„To zní děsivě! Co se jí proboha stalo!?“ tě možná právě napadlo.
Inu nic zvláštního. Porodila jsem. Před šesti týdny jsem přivedla ze světa za oponou (kůží, svaly a tukovými tkáněmi neboli břichem) překrásné dítě. Uprostřed tvoření blogu, projektu na revitalizaci mokřadu, covidových opatření a péče o starší dítě. Jop, a úmorného červnového vedra, které už je jen podivně neuchopitelnou vzpomínkou. Bez mrknutí oka jsem byla přepnuta ze stavu „myslím na vše“ do stavu „nemyslím na nic“.
Nelitujte mě.
Je to báječné! V meditaci se občas horko těžko nutím do soustředění na vyprázdnění mysli a teď mi stačí pohlédnout na ten uzlíček lásky a krásy (popřípadě oba uzlíčky, když spí vedle sebe). Miluju to. A učím se o sobě nové věci. Tak to má být, ne? Když chci růst, musím mít kam růst. Upřímně jsem si nemyslela, že to ještě jde po prvním porodu. Ale moudré zkušenější ženy měly jako vždy pravdu. Každý přechodový rituál mě změní. Každý zážitek na hranici světů mě posune někam dál. A já to dál zrovna objevuji. Protože jsem rebel. A šla jsem do toho.
Vstupuji na tenký led
Chci o tom mluvit otevřeně, ale není to lehké. Zatracená politika! Kdyby z tohoto tématu nedělali politici (všimni si prosím, že jde o muže, kteří s tím mají bohaté praktické zkušenosti) takové drama, bylo by to jen jako povídání si nad kávou o výběru trička nebo bot. Ale i tak to chci sdílet se světem. Tedy i s tebou, čtenáři. Koneckonců je to rozhodnutí, které je součástí mé cesty. Cesty vyjadřovat kreativitu. A tu manifestuji zde na blogu. Takže to prostě patří k sobě. Navíc jsem ho učinila na základě svého uvědomění, nikoliv ega. Bylo to totiž rozhodnutí, které vyplynulo ze situace.
Domácí porod.
Když jsem čekala první mládě, jako správná nezkušená prvorodička jsem se sice informovala, ale v zásadě jsem nepochybovala o přínosu medicínského prostředí k procesu porodu. Byla jsem ve výborné kondici, miminko bylo po celé těhotenství v pořádku a až na indukci proběhl i porod v pořádku. Potud jsem neměla jediný důvod se rozmýšlet nad jiným prostředím k porodu. A podotýkám, že šlo pouze o výběr prostředí. Asi jako si vybíráme, jestli chceme spát na saténových nebo froté prostěradlech. Každému je příjemnější něco jiného. U druhého těhotenství to bylo velmi podobné. Od začátku fyzicky fit, mimčo též. O průběhu porodu jsem u sebe neměla žádné pochyby, zvlášť jako druhorodička. Místo toho jsem začala pochybovat o někom úplně jiném. Porodnících. Dva týdny před prvním porodem jsem totiž strávila v slzách. Od prvního dne předpokládaného termínu porodu mě ošetřující lékař strašil velmi nevhodným způsobem. Opakované výroky o tom, jak ohrožuji život dítěte a jak se prudce zvedá pravděpodobnost jeho úmrtí, když si dovoluji nesouhlasit s provedením indukce před 42. týdnem těhotenství vedly k prudkému zhoršení mé psychické pohody (pro neznalce upřesňuji, že fyziologická délka těhotenství je 38.-42. týden. Během této doby kdykoliv začne porod, je to zcela normální a v pořádku).
Představte si, prosím, ženu na konci těhotenství s obrovským břichem, jak opouští co tři dny porodnici v slzách. Během těchto dvou týdnů nátlaků se můj do té doby ukázkový krevní tlak zvedl na průměrné hodnoty 150/100. To je jistě velmi zdravé pro matku i dosud nenarozené dítě. Ať chcete nebo ne, psychika hraje nejdůležitější roli u každého z nás. A u těhotných to platí trojnásob.
Dobře jsem si vzpomínala na toto období a nechtěla jsem ho zažít znovu. Rozhodnutí bylo na světě. Bylo podložené mou kondicí, minulými zkušenostmi a odbornou péčí dvou nezávislých porodních asistentek. Přesto jsem nechávala porodnici dveře otevřené. Nemělo smysl tlačit to na sílu. Bude-li sebemenší pochybnost o zdraví jednoho z nás, jede se a basta. Domácí porod by se byl uskutečnil pouze za podmínky, že by k němu mé tělo a dítě doputovaly samy bez komplikací. A to se stalo.
Dnes jsme vedle sebe tlačily kočárky s jednou maminkou ze sousedství. Povídaly jsme si o těch našich drobečcích a v jednu chvíli velice tiše, skoro jsem ji neslyšela, řekla, že krmí své dítě (asi) částečně umělou výživou. Jak píšu, řekla to velice tiše. Přemýšlela jsem proč. Odpověděla jsem: „Hlavně, že jste s tím spokojená.“
Řekla, že opravdu je. Jen se bála to říct nahlas a otevřeně, protože dnes všichni bojují za kojení a ona se bála jejich kritiky. Ujistila jsem ji, že je to v pořádku. Znám kritiku zase z opačné strany.
Nezáleží na tom, jakou cestu si vyberete, protože je jen vaše. Nikdo jiný po ní za vás kráčet nebude. A lidé, kteří se tváří, že ji za vás mohou vybírat, jsou skutečně zranění. Neumí totiž sami kráčet po své vlastní. Je mi to někdy líto. Pak totiž potkávám jiné maminky a musím říkat: „Je to v pořádku. Je v pořádku, že to každá máme jinak.“ Škoda, že to neví. Škoda, že jim to nikdo jiný ještě neřekl.
Až se budete o něčem rozhodovat vy, mí drazí čtenáři, udělejte to podle sebe. Chcete jít s davem? Tak běžte! Chcete se mu postavit? Postavte se! Chcete se mu vyhnout? Směle do toho! Zatím to nevidíme, ale každé rozhodnutí, které uděláme podle svého skutečného já, podle svého srdce, povede v budoucnu k perfektní sehranosti. Na osobní i společenské úrovni. A přeneseně i…ke svobodě následujících generací.
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.
