-
Emoční závislost na kávě
Kávu jsem začala pít na vysoké škole. Vlastně za to může Kofi kofi 🙂 Kamarádka a tenkrát také spolubydlící u nich začala po jejich vzniku pracovat brigádně jako baristka, my ji přišli s ostatními spolubydlícími podpořit. Koupily si kafe a takhle to čas od času zopakovaly. Naše životy šly dál, různě jsme se stěhovaly, dokončovaly školu, přecházely do pracovního procesu, ale káva u Kofi kofi už nám zůstala. CITOVÁ VAZBA Právě tady začala moje citová (já občas používám i výraz „emoční“) vazba na kávě. Vytvořila jsem si k ní vztah založený na dobrém pocitu ze společného setkávání s přáteli a rodinou. Později, když jsme tuto tradici už nemohli spolu dodržovat,…
-
Pláčou vybité baterky?
Dnešní článek je tak trochu jiný. Nepromýšlím ho. Píšu z patra. Se slzami na tváři. Nic mě nebolí, nejsem nemocná. Jsem jenom unavená. K smrti unavená. I když se to týká mateřství, hezky se mi dnešní téma hodí i k blížícím se Dušičkám a kultu předků. Respektive kultu Rodu, neboť jde tentokrát o děti. A taky tématu Smrti. Té velké, duchovní. Když nerespektujeme, kdo jsme Opakuje to každý druhý web zabývající se mateřstvím, ženským sdílením, rodičovstvím a psychologií vůbec. Říkám to i já. Vím to. Racionálně jsem si toho vědoma a tajně doufám, že jsem na tom stejně jako většina ostatních lidí. Nejprve musíme naplnit své vlastní potřeby, abychom mohli…
-
Vlčkův úhlavní nepřítel
Život byl krásný. Byl. Měl všechnu pozornost svých rodičů. Celý den se řídil jeho potřebami. Každý den mu splnili všechna jeho přání. A on si v bezpečí a hojnosti prozkoumával svět. Až doteď. Objevil se nepřítel číslo jedna. Nemilosrdný, hrůzostrašný, zastírající celý jeho svět. Mimino! Sotva vykouklo na svět a on během vteřiny ztratil vše, co měl. Najednou byly jeho potřeby odkládány. Rodiče mu nastavili hranice. Neslýchané! On, Vlček, že by si nemohl dělat co chce a kdy chce!? A co bylo úplně nejhorší… kvůli miminu mu jeho nejmilovanější, nejdůležitější a nejkrásnější osoba celého života začala říkat důrazné NE podpořené fyzickým odstrčením, když ho nebral vážně. Jak by ho ale…
-
Jsem rebel, protože…
Je deset hodin večer a já jsem na sebe naštvaná. Přihlásila jsem se na webinář a zase ho prošvihla. Klikla jsem na tlačítko „přihlásit se“ teprve před třemi hodinami! Ani zvuk budíku nepomohl. Můj mozek prostě nefungoval. Zahlcen posvátným stavem prázdnoty dlel kdesi mimo čas. Pardon, ne ten mozek. Moje mysl. Mozek její signály přijímal jako vždy. Ty však nebyly jako dřív. V mém životě se zase udála jedna obrovská změna a zase zpřeházela samotné základy mého života. Kdo jsem byla. Jak jsem vnímala svět. Jak jsem se rozhodovala. Opět mě dovedla k myšlenkové prázdnotě. Nedokážu se soustředit. Zdánlivě si nic nepamatuji. Nestíhám dělat „nutné“ věci. Chceš příklad? Hmm, třeba…
-
Těhotenství 2.0 aneb Jak to bylo tentokrát
S porodními a těhotenskými příběhy se v poslední době roztrhl pytel. Aspoň v mé sociální bublině, což zajisté souvisí s tím, že do ní se svým krásným bříškem zapadám. Nicméně jsem si všimla, že těch s bříškem je na ulicích najednou více. Požehnaná doba covidová! pomyslela jsem si. I když si klepali na čelo, když jsem říkala, že bude za rok hodně dětí, protože celou společnost zavřeli doma a nikdo nemá nic lepšího na práci, stejně se neubránili svým pudům (nebo celospolečenskému trendu?) a nechali to „na přírodě“. U nás doma touto cestou jdeme už od první zkušenosti a tak nás nepřekvapilo ani tolik, že se to stalo jako to,…
-
Hranice světa aneb jak je bránit
Tentokrát jsem si dala tu práci a opravdu přemýšlela (nejen se inspirovala) nad článkem pro tento týden. Jenomže ejhle! objevila se hromada nezpracovaných témat, která spolu neměla zdánlivě nic společného. Napadlo mě napsat něco pro maminky o dalších eskapádách s Vlčkem, taky se objevilo na přetřes téma různých překážek a strachů v těhotenství. Do toho se teď v jistých kruzích hodně rozebírá společenský osud na další období – takže další kapitola k odhalení orlogu a velkého arkána. Nehledě na společenské vyrovnávání se s kolektivním strachem z nemoci. Mno. Vše to vedlo k vlastně přirozené syntéze v podobě společného prvku a to definice hranic – těch osobních, společenských, geografických i duchovních.…
-
Rutinu nesnáším, rituály miluju. Schizofrenie?
„Jsi teď máma, cos čekala?“ Toto slýchám docela často (hlavně od starší generace). Vlastně pokaždé, když si postěžuji na to, jak mě ubíjí stokrát za den uklidit to stejné místo na podlaze nebo pětkrát denně hodinu přemlouvat dítě, aby si nechalo vyměnit plínu. Jenže rutina prostě není pro každého. A já mám štěstí, že si to o sobě uvědomuji. Kdyby totiž ne, cítila bych docela intenzivní frustraci z nepochopení mých potřeb a házení mé maličkosti do obecné škatulky s cedulkou „máma“. Ale já nejsem jenom „máma“. Vlastně jsem 95% svého života máma nebyla. A i když jsem ze své rodiny nadšená, na mé podstatě a mých osobních potřebách se nic…
-
Jak Vlček porazil Archiméda
„Objem kapaliny vytlačené z nádoby se rovná objemu tělesa do ní ponořené,“ prohlásil Archimédes sebevědomě. Vzápětí se zamračil. Vedle něj stál Vlček v kaluži a zvědavě sledoval, co to ten starý pán s bílým plnovousem vymýšlí. Problém byl v tom, že se hladina kaluže nepohnula ani o píď. Archimédes zaváhal. To dítě přece nemá nulový objem ani nulovou hmotnost. Jak je to možné? „Že bych to špatně spočítal?“ zamručel si pod vousy a jal se do kaluže házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Jablko, boty, větve. Vlček se nadšeně chechtal jeho bláznivému počínání. Všechny tyto předměty nadzvedávaly hladinu kaluže, až sahala Vlčkovi po kotníky. To se mu nelíbilo a…
-
Těhotenství v hlavě
Tak je to tady. Nechtěla jsem být tak osobní a svěřovat se s intimními tématy jako bylo mé těhotenství. Ale… Stalo se několik věcí, které změnily můj přístup k mnoha tématům. Například to, že jsem se začala více věnovat své ženské stránce. Že jsem potkala úžasné ženy, které mi jdou příkladem a které se nestydí sdílet veřejně své osobní příběhy, aby tím pomohly ostatním. Nebojte se, nepřestávám to být pořád já. Stále je tu moje neortodoxní mysl a všechny její bláznivé úhly pohledu. Zájem o podstatu. Snaha pochopit a posléze zobecnit ta největší tajemství a nejneuchopitelnější zákonitosti vesmíru. To však nic nemění na tom, že jsem žena, jsem matka a…
-
15 minut pro sebe
Zní to tak jednoduše, že? Kdysi to pro mě byla kapka v moři volného času. Ale změnila se má životní situace. Stala jsem se mámou. A i když jsem se tímto stavem nikdy nedefinovala, je pro mne stejně přirozený jako dýchání. Stejně přirozené jako bylo nebýt mámou. Být nezávislá. Svobodná. Bez závazků (zvířata nepočítám). Jenže tato fáze minula. Přišla nová. Stejně jako každý měsíc. Stejně jako každý život. A já se v ní musím znovu naučit chodit. A 15 minut jen pro sebe? Utopie! Horor Nebojte se, žádný horor to není. Ale já to tak ještě před pár měsíci občas subjektivně vnímala. To když se nahromadily události, které mi nedovolily…
