„Objem kapaliny vytlačené z nádoby se rovná objemu tělesa do ní ponořené,“ prohlásil Archimédes sebevědomě. Vzápětí se zamračil. Vedle něj stál Vlček v kaluži a zvědavě sledoval, co to ten starý pán s bílým plnovousem vymýšlí. Problém byl v tom, že se hladina kaluže nepohnula ani o píď. Archimédes zaváhal. To dítě přece nemá nulový objem ani nulovou hmotnost. Jak je to možné?

„Že bych to špatně spočítal?“ zamručel si pod vousy a jal se do kaluže házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Jablko, boty, větve. Vlček se nadšeně chechtal jeho bláznivému počínání. Všechny tyto předměty nadzvedávaly hladinu kaluže, až sahala Vlčkovi po kotníky. To se mu nelíbilo a tak z kaluže poodstoupil. Archimédes se trochu uklidnil, viděl, že jeho zákon stále funguje. Uklidněný stařeček i vodní hladina ovšem přesvědčily Vlčka, že je zase bezpečné do kaluže vlézt a tak si do ní zase stoupl. Hladina se ani nepohnula. Archimédes švihl vztekle měřidlem, až voda z kaluže vyšplíchla Vlčkovi na tričko. Líbilo se mu to a tak začal cákat vodu na Archiméda. Starý pán byl z toho úplně vedle. Jak mu postupně vlhly kalhoty a košile, začal se třást chladem a tak ze sebe oboje shodil, aby se trochu prohřál na sluníčku. Přitom si všiml, že Vlček z kaluže většinu vody vycákal a tím odhalil stupínek od kanálu, na kterém celou dobu stál a tak objem, který vytlačil byl tak malý, že ho Archimédes nezpozoroval. 

Starý pán už toho měl dost. Mokrý, jenom v trenkách a přechytračený šel raději domů. Nechat se takhle nachytat od batolete…

Rozhodl se, že bude raději vyprávět historku o tom, jak se koupal ve vaně a přitom ho to napadlo.