Tyto kroky jsou neskutečně komplexní a v dnešní hektické době, kde žijeme v těsné blízkosti jeden k druhému, je těžké se je naučit přirozeně procházet. Právě zde jsou koně neskutečnými pomocníky. I když k nim nemáme přístup, stále můžeme výcvik podstupovat pomocí vlastní vůle a odhodlání každý den. Stačí zůstat bdělý a informovat se a hledat a zkoušet techniky a metody popsané např. v knihách.

Perfektní vztah s dítětem

Dokázat v dynamice matka-dítě (otec-dítě, matka-otec) odlišit svoje emoce od jeho, ovládnout ty své, upřít je k jasně vymezenému cíli a citlivě (i pod tlakem) plynout i usměrňovat tento neskutečně pevný, zároveň však velice křehký vztah…to je cíl nejvyšší všech rodičů a snad i lidí.

Právě zde jsem našla jeden z nedostatků ve své výchově. Na jednu stranu jsem chtěla dát svému dítěti potřebnou autonomii a důvěru, na straně druhé jsem mu chtěla být oporou a stanovit mu jasné hranice. Jenže jsem nebyla absolutně schopná poznat (a přiznat) vlastní emoce v mnoha situacích a výsledkem bylo zcela kontraproduktivní chování mé a následně i Vlčkovo. Hranice, které jsem sama v sobě neuměla poznat, nebyl on ochoten akceptovat. Autonomii a k ní potřebnou sebedůvěru jsem mnohdy předstírala a výsledkem bylo, že dítě beze mě nechtělo udělat ani krok.

Právě toto zrcadlení mých vlastních niterních řekněme komplikací v emocionální uvědomělosti mě přivedlo na myšlenku, že nejenom koně, ale i děti působí jako výborní emocionální terapeuti díky této schopnosti dokonale, bezelstně a na 100% zrcadlit, co se ve vás vlastně odehrává. Jediné, co potřebuji, je rozlousknout, kdy jde o moje zrcadlo a kdy o jeho vlastní náturu. A tak vzniklo Tao dětí.

Za krátkou dobu znalosti tohoto konceptu se mi poštěstilo připsat si první úspěch v jeho aplikaci:

Příběh ze života

Věděla jsem, že dokud si jasně nenastavím vlastní hranice, a co je pro mě v rámci Vlčkova objevování teritoria akceptovatelné a co nikoliv, nebudu schopna před ním tyto hranice účinně obhájit. Začala jsem tím nejožehavějším problémem a to byla jeho fascinace kočičím záchodem, který ztotožňoval s pískem na hřišti a čas od času neměl na práci nic lepšího, než vzít bábovičky a lopatičku a vypravit se do záchodku. Z hygienického hlediska samozřejmě katastrofa. Z kreativního hlediska jsem pro něj měla hluboké pochopení. Tyto dva pohledy ve mně svářely boj na život a na smrt. Neváhala jsem, jeho zdraví bylo přednější, a od začátku hledala způsob, jak mu vysvětlit, že záchodek opravdu není vhodná hračka. Vzhledem k mé niterné absenci jasného rozhodnutí a soustředění všech mých emocí (negativních i pozitivních – např. odporu k hrabání v písku od moči, strachu o jeho zdraví, hrdosti na jeho kreativitu) byly jakékoliv zákazy jako házet diamanty sviním. Zero efekt. Jakmile jsem si však začala uvědomovat tuto stránku mého vystupování, vnímat, jak na něj působím a hledat v sobě původce této zmatenosti v chování (slovy a tóninou něco zakazuji, ale gesty a pozicí zákaz nevyjadřuji), nastavila jsem v sobě jasnou hranici „záchodek ne“ bez jakéhokoliv logického zdůvodňování (nebylo třeba) a intenzivně na tuto hranici začala myslet při jeho poslední návštěvě záchodku. Hrál si tam s lopatičkou. Všimla jsem si toho. Řekla „Ne“ a intenzivně myslela na tuto hranici, na naprostou neústupnost v její obhajobě a na všechny ty smíšené pocity kolem činnosti dítěte. Trhl sebou. Zahodil lopatičku, zkoumavě si mě chvíli prohlížel. Neuhnula jsem očima, ale stále vysílala tyto stejné signály. Mlčky, aniž by nějak dál zareagoval, se posunul kousek od záchodku a začal zkoumat škrabadlo pro kočky (které teď používá jako svůj soukromý gauč). Občas ještě nadšeně chňapne po lopatičce do záchodku a vždycky tatínkovi asistuje, když se jde záchodek čistit. Ale už několik dní si v něm nehrál. A to jsme doma zavření sami a není tu nekonečně mnoho možností, jak se zabavit