Síla jména

Dřív se cenilo, když dítě dostalo jméno světce, protože pak mělo mocnou božskou ochranu a rodiče se méně báli, že se mu stane něco ošklivého. Na kolik to fungovalo posuďte u každého případu individuálně. Ale stále v nás přetrvává tendence dávat „silná“ nebo „hezká“ nebo „výjimečná“ jména, protože je máme spojená s něčím nebo někým dobrým, silným, hezkým, obdivuhodným, výjimečným. A chceme, aby naše dítě tyto vlastnosti spolu se jménem přejalo. A tak jsme i my (nikoliv však svému dítěti( dali nejmladšímu kocourovi a prvnímu toho pohlaví v naší smečce jméno Perun. A čekali jsme velké věci.

Zázraky se dějí

Hřmění. Pravidelný déšť. Nic z toho se nekonalo. Co se ale naopak dít začalo byla kocourova rostoucí lekavost a bázlivost. Fakt! Při drobném šramotu naskočil, jakoby tam byl vrah. Neměla bych ve vlastním domově sama o půlnoci nadskakovat spíš já a ne kocour, který vidí a slyší mnohem lépe a dokáže rozeznat, odkud zvuk pochází? Ne. Bál se kocour. Prkotin. Pohlazení po zádech (doteď není super mazlivý, ale máme své mazlící chvilky a ty si užívá – obrovský pokrok za ty roky), vyjití zpoza rohu (už zvládá nenadskočit), hlasité slovo vyřčené zničehonic. Jako bych s ním v té místnosti předtím hodinu nebyla. A já si začala říkat, kde tohle sebral…

Když je kočka jako její bůh

Podle čeho jsme vlastně usoudili, že původní pohanští bohové byli odvážní? Bohové přece vládnou tolika silami, že se nepředpokládá, že by je někdo porazil, tedy nemají přirozeného nepřítele a tedy se nemusí bát. Takže jsou bohové vůbec synonymem odvahy? Je Perun synonymem odvahy? Je znám jako bojovník a ochránce, ale je odvážný? Má pro strach uděláno? Anebo má za ta tisíciletí lidských proher v jeho jménu nervy nadranc? Protože když sleduju našeho kocoura, nositele onoho krásného, mocného jména, chová se jako vystresovaný chlap po nepodařeném projektu, který si není jistý budoucností a za každým rohem čeká konec světa. A výchovou tohle teda nebude.

Pojďme uzdravit boha

S Perunem pracujeme na tom, aby se tolik nelekal (pravidelně na něj bafáme zpoza rohu – už ho to ani nevyvede z míry),  dotek byl pro něj i zdrojem potěšení a ne potenciálního útoku a bolesti (pořád ho drbeme a hladíme, až z něj chlupy lítají – je dlouhosrstý) a taky ho až na výjimky za nic nepeskujeme (výjimkou je např. snaha sežrat papoušky). O tom se starším kočkám mohlo jen zdát, ty byly peskovány za každý přešlap. A tak tu máme občas nemotorného, obrovského, krásného, silného trumberu, který je trochu strašpytel. Ale čím dál klidnější, zkušenější a pohodovější. Snad se tím vzchopil i božský Perun a našel zasloužený odpočinek.

Dotaz

A já se ptám: Jestli máte někdo ve svém okolí nějakou živou bytost jménem Perun…jaká je jeho/její povaha? Hodně by mě to zajímalo.