O muži, který se mne nechtěl vzdát
Seděla jsem na zemi, shrbená, schoulená. Rukama jsem si zakrývala obličej umazaný slzami. Tohle byl konec. Naprosté dno. Když jsme se poznali, dokázala jsem mu hledět zamilovaně do očí hodiny, nedbat vlastního hladu a únavy. Poslouchala jsem jeho křik a říkala si, že je to ten nejsladší zpěv. Probděla jsem s ním noci, kdy jsem mu šeptala o své lásce a plná naděje se těšila na den, kdy mi má vyznání opětuje. Šel den za dnem, měsíc za měsícem. Uplynul rok a on na mě hleděl zamilovaným pohledem. Sladkým hlasem mě k sobě volal. Neúnavně čekal, až si ho všimnu a nebál se pořádné rány, aby upoutal moji pozornost. Věděla jsem to. Chápala jsem, co po mě chce. Milovala jsem ho. Ale nemohla jsem mu to dát.
Řekla jsem: „Potřebuji odejít. Na krátkou chvíli. Pak budu zpět.“ A on mě nepustil. Řval na mě, házel po mě věci, třískal s nádobím. Chtělo se mi plakat, ale nechtěla jsem mu ukázat slabost. Mlčky jsem čekala. Když se uklidnil, odvážila jsem si dojít pro boty a bundu. Nestačilo to. Byl tak plný zlosti. Vždyť jsem ho vůbec neposlouchala. Neposlouchala jsem, co chce on, poslouchala jsem jen, co chci já. Bylo mi ho tak líto. Jak jsem jen mohla být tak necitelná. Ale věděla jsem, že jestli hned nevypadnu, bude mě to bolet mnohem víc než jeho vyčítavý pohled a bolestný nářek.
Příběh č.1
Kráčela jsem obchodem a nemyslela na záplavu emocí, s nimiž jsem z domu odcházela. Možná jsem neměla zapomenout tak rychle. Blížilo se peklo a já na něj nebyla připravena.
Následovaly měsíce mučení. Měsíce plačtivých výlevů, emočních bouří, tichých vzlyků v koupelně. Každý můj krok byl provázen jeho vyčítavým pohledem. Každá moje snaha věnovat se domácí práci nebo práci jako takové byla odměněna snahou připoutat se ke mě a strhnout moji pozornost na něj. Nevěděla jsem, jak mu to říct. Jak mu to vysvětlit. Jak mu to ukázat.
Protože já neumím být zavřená každý den celý den s milovaným člověkem. Potřebuji svůj prostor. Potřebuji své koníčky. Potřebuji být někdy bez něj. Ale on mi to nechtěl dovolit. Byla to moje chyba? Měla jsem mu věnovat konstantně plnou pozornost déle? Byl by pak ochotný mě pustit? To už se nedozvím. Teď jsem vězeň. Nechce se mě vzdát.
Příběh č.2
Kráčela jsem obchodem a bylo mi dobře. Všechno to množství potravin a zboží odvádělo moji pozornost. Cítila jsem se klidná, zaujatá. Nemyslela jsem na situaci doma. Nečekala jsem, že se mi to vymstí. Po návratu se peklo připomnělo. A přidalo na obrátkách.
Kolem mě byla tma. Schovávala jsem se na záchodě. Jediné místo, kam jsem mu mohla uniknout. Zamkla jsem, aby se ke mě nikdo nedostal. Nepomohlo to. Slyšela jsem ten nářek. Cítila jeho bolest. Byl uvězněn mou nepozorností. Byl se mnou a já se k němu chovala, jako by tu nebyl. Praskal emocemi jako soptící vulkán, chrlil popel a lávu. Ničil vše kolem sebe. V očích jsem viděla tu šílenou směs lásky a závislosti. Neudělá beze mě ani krok. Ale já s ním pořád být nedokážu. Musím pryč. Být chvíli sama se sebou. Bez toho jeho protivného hlasu, co po mě pořád něco chce. Co si pořád stěžuje a kňourá nebo mě vábí a hraje si se mnou.
Jak se mám rozhodnout? Zvolím jeho závislost nebo svoji svobodu? Zvolím jeho touhu nebo svoje sny? Zvolím jeho představu nebo samu sebe? Nechce se mě vzdát.
Kdo je kdo?
Určete, který příběh se týká lamentování novopečené matky, a který popisuje narušený vztah ženy k její animální mužské podvědomé stránce.
Své návrhy pište do komentáře na facebooku https://www.facebook.com/okouzlena/posts/137762031185435
Upozorňuji, že příběhy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s reálnými situacemi a postavami je čistě výsledek představivosti autora a nebyla nijak zamýšlena.
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.
