Slova, která lžou
Naše potřeba vše popisovat, ach, jaká to otrava!
Jakoby nestačilo mluvit jen o tom, co není vidět. Když se dva lidé dívají na zelenou kostku, vidí oba zelenou kostku. Každý z nich ji ale, vnímá jinak. Jednomu se líbí, druhý jí opovrhuje. Jednomu připomněla dětství, druhému práci. To jsou ty podstatné informace! To nám pomáhá si vzájemně rozumět.
Definice
Jenže místo sdílení vnímání se snažíme sdílet definice.
„Pravdy“.
Říkáme „toto je zlé“ a věříme, že to tak je v celém vesmíru, i když člověk hned vedle nás tu stejnou věc vnímal jako dobrou. Jenže ona je pro nás zlá. A my o tom musíme přesvědčit úplně každého, koho potkáme, jinak bychom zapochybovali sami o sobě a o tom, co vnímáme.
S duchovními směry je to ještě horší.
Pokud nepodléhají instituci, která by si je sama definovala a svou definici šířila, pak jsou tyto směry definovány pouze rozmanitým vnímáním lidí, kteří je tvoří. A čím víc nesjednocených lidí, tím víc názorů a úhlů pohledu a tím širší záběr toho, co všechno lze do daného směru zahrnout.
Fascinuje mě, jak si rychle dělají lidé obrázek o něčem, nač se druhého člověka ani nezeptali.
Příkladem je právě slovo šamanismus.
Jeho definice je velmi složitá, protože zahrnuje mnoho kultur po celém světě, z nichž má každá své vlastní pojetí šamanismu. Některé věci mají všechny kultury společné – tyto zákonitosti vytáhl profesor Michael Harner, který založil směr core sahamnism (jádro šamanismu, či základní šamanismus) a šíří ho pod svou Harnerovou nadací. Většina z nich je ale kulturně, regionálně a historicky specifická.
No a tady začíná celá legrace.
Domorodci, jejichž součástí života šamanismus je, nepoužívají slovo šamanismus (s jedinou výjimkou a to je Sibiř, kde skutečně šaman je označován slovem šaman). Takže ani severní ani jižní Amerika, ani Afrika, ani Asie (s výjimkou Sibiře) nemá ve svých domorodých kulturách slovo šamanismus pro šamanismus. Ten je moderním označením.
Šaman je ten, který zajišťuje dobrý vztah mezi jeho lidmi a světy Ducha (včetně přírody) – stará se o zdraví (zejména duševní) a prosperitu. Zajišťuje komunikaci s duchy, obřady rozloučení se s mrtvými, přivítání novorozených, hledání smyslu života a pozici v komunitě dospívajících, chrání své lidi před zlými duchy, vykonává rituály, a další. Ale neříká si šaman.
Severní Amerika má pro tyto lidi označení například „starší“, „moudrý“, „léčitelka“, „bába/babička“, „máti“, „poustevník“, atd.
Ztráta slova
V protikladu stojíme my, lidé civilizace, což z mého pohledu je smutná směs odpojení od přírody za cenu technologického a medicínského pokroku. Tedy obětovali jsme psychické zdraví na úkor toho fyzického, které stojí na piedestalu a stále ještě převažuje v medicíně názor, že na pohodě a „well-being“ (dobrém bytí) pacienta záleží až druhotně – nejprve ho postavit do latě po tělesné stránce, i kdyby z toho byl traumatizován.
Krom toho, že je to právě tento postoj západní civilizace, který považuji za velmi nezdravý a který se začíná pomalu měnit díky mnoha osvíceným lidem, kteří pochopili důležitost duševního zdraví na hlubší úrovni než jen psychologické diagnostice, jsme to také my, kdo kvůli tomu nemá výraz pro šamana, jednoduše proto, že nemáme pro jeho funkci místo.
Šamanismus jako označení techniky šamanského transu a z něho vycházejícího léčení, byl používán až od 20. století západními antropology, jedním z nich byl např. rumunský historik a filozof Mircea Eliade (1907-1986).
Jde tedy o něco nesmírně starého, co nemohlo být nikdy globálně definováno, ale tady jsme – u pokusu šamanismus definovat, označit ho jediným slovem a schovat do něj všechny, kdo komunikují s duchovními světy skrze techniky změněného stavu vědomí.
Ale pozor!
Změněné stavy vědomí dnes využívá i „theta healing“, „kvantování“, ad. Nic z toho není považováno za šamanismus – ale vlastně by do něj z povahy věci patřili, kdyby nebyla západní civilizace tak posedlá definicemi a šamanismus nebyl tolik rozporován. Přirozeně to vede ke strachu.
Být nečím nedefinovaným je děsivé – aspoň tak jsme naučeni vše vnímat.
Nelze to popsat, změřit, uchopit?
Pak je to metafyzika a ta patří bláznům, vílám, šamanům a čarodějkám. Těm, které zápaďáci vylučují ze svého světa, a kdyby mohli, vyloučí je z existence.
Proč to tedy zase neroztřískat? Šamanismus už existuje, má určité jádro, které všichni sdílí, lidé o něm ví, často ho pro jeho duchovní stránku v civilizaci shazují, tak se pojďme schovat za něco lépe přijímaného. Třeba jógu.
Tam se řekne meditace a každý pokrčí rameny – se ví, že to je zdraví prospěšné a v pohodě. Tam žádný strach z neznámého nehrozí.
Jó, ale že je to změněný stav vědomí, to nikomu asi nedochází, co? Že v tomto stavu vědomí čas od času zažiješ setkání jiného druhu spontánně (tedy že šamansky vycestuješ), o tom se v popisku meditace nemluví. Protože to je jóga a ta je zdravá. Theta healing je taky zdravý, je to léčivá meditace. A kvantování se opírá o fyziku, byť velmi dobře spolupracuje se vším, co šamanismus také používá (jiné světy, změněný stav vědomí).
Rozumím tomu, definice vypadají důvěryhodně. Jsou totiž omezené. Tělesné. A zápaďáci věří tělu. Nikoliv duši.
Lament za ztrátu slova
Ó, o kolik jsme se jeho zapomněním ochudili!
O kolik by náš život mohl být naplněnější, barevnější a krásnější, kdybychom ve svém životě přivítali slova vnímání.
Kdybychom se přestali ohlížet na definice a začali se ohlížet na své prožitky.
Přijmout šamanismus ne jako slovo, ale jako osobní rovnocenný vztah se Zemí a Duchem.
Dokážeme to někdy?
Přitom je slovo šamanismus propagované zápaďáky (můj pojem pro nás lidi z civilizace), protože nám v komunitě pozice šamana chybí, a tak pro něj jiné slovo nemáme.
Kam se poděli všichni léčitelé a léčitelky, porodní báby a babky kořenářky?
Pak jde nějaká paní máma na facebook, vyskočí na ni reklama se slovem šamanismus a v ní se vzedme obrovská vlna nevole.
Protože přece šamanismus je nějaká pošahaná spirituální větev, ti lidi jsou blázni, co ujíždí na ayahuasce (vtipné, že název této rostliny zná skoro každý odpůrce šamanismu) a nebudou jí tady zcela neosobně přes reklamu říkat, že by se měla věnovat sama sobě na duchovní úrovni.
Co se stalo babkám a dědkům v našich zemích, že jejich moudrost a schopnosti odmítáme, aniž bychom je poznali?
Napíše pak krásný komentář ve stylu „každý, kdo si šlehne ayahuascu je hned šaman“ – což je opět definice.
Definice, která nemůže platit ani obstát, ale je snazší napsat definici, než napsat své skutečné vnímání. Vnímání je totiž osobní.
Změněné stavy vědomí
To, jak něco vnímáme, vychází z toho, kdo opravdu jsme. Co máme a nemáme rádi. Co se nám líbí a co se nám nelíbí. Čemu rozumíme a čemu nikoli. Jak vidíme svět.
Vyjadřovat své vnímání znamená vyjadřovat sám sebe. Bez definic.
Platí i pro změněné stavy vědomí.
Měl vizi? Zažila extázi? Ano!
Toto bylo jejich vnímání a pro ně znamenalo hodně – určilo jejich další vnímání v bdělém stavu.
Jako nás formují zkušenosti tělesné, zážitky, učení se a vztahy vnější, tak nás (a možná o to více) formují zážitky se, učení a vztahy vnitřní.
Takový člověk není mimo – naopak.
Přehodnocuje svůj život na základě toho, co prožil. To dělá každý z nás a je jedno, z jakého směru naše zkušenosti a zážitky přijdou. Když je to negativní – trauma, přijímáme takové lidi mnohem lépe (chudáček, pomůžeme, přispějeme), než když je to pozitivního charakteru (fetka, cvok, ezo ****).
Extáze
Kdo z nás ale nezažil pocit těšení se (uvidím přátele, dostanu dárek, atd.)? To už je první stupeň extáze a za to nikoho nezesměšňujeme. Kdo zažil orgasmus, je zdravý. Ten má vůbec velký účinek na naši psychiku. Hormony štěstí zaplaví celý systém a my víme, že chceme orgasmus zažít znovu. A znovu. A znovu. Přesně to zažívá člověk v transu a šamanské extázi. Zažije něco psychicky krásného a chce to zažít znovu. Orgasmus chválíme, trans haníme.
Slova, slova, slova…
Vidím, jak obhajujeme definice, ale ignorujeme pravdu – vnímání.
Ještě častěji děláme ze svého vnímání definici. Pak obhajujeme své vnímání, abychom obhájili sami sebe.
Ptám se proč?
Odpověď je nasnadě.
Dělá to tak většina.
Od dětství posloucháme dospělé, jak je osobní vnímání špatné.
„Neplač, nemáš proč.“ (tvůj důvod není dost dobrý pro projev emocí)
„Ticho, mluví dospělí.“ (tvůj názor a vnímání není dost dobré, nechtějí ho slyšet, neberou tě vážně)
Atd.
Naopak své vnímání dospělí dětem nutí.
„Udělej to tak, protože jsem to řekla!“ (moje vnímání je jediné správné a ty mě musíš poslechnout)
„Je mi jedno, jak se cítíš, já se cítím mizerně a to má přednost!“ (moje pocity jsou důležitější než tvoje)
Tento vzorec pak opakujeme v dospělosti i na úrovni rovnocenných vztahů. Vůči autoritě se potlačíme, rovnocenným vztahům nenasloucháme, ale tlačíme své vlastní vnímání jako definici.
Pak přijde něco novo-starého typu šamanismus a místo, aby bylo prozkoumáváno s očima a myslí doširoka otevřenou a vyhodnocováno na základě osobní zkušenosti, musí se obhajovat a cpát do definic, které to nevystihují.
Záleží snad na tom?
Slova…
Musíme jich používat tolik, a přece si někdy nerozumíme. Nasloucháme slovům druhých jako definicím, místo abychom naslouchali vnímání.
Umíme své vnímání ještě vůbec vyjadřovat v té čisté podobě, kterou má, když někdo od srdce promluví o tom, jak cítí a myslí?
Možná se více slov skrývá tam, kde žádná neříkáme.
Líbil se ti článek? Hlasuj pro mou přednášku na konferenci zde:
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.
Mohlo by se vám také líbit
Archetyp stínu aneb Festival hororu
Co tě definuje, to tě vlastní
