Ze života
O životě
-
Nic s tím nezmůžeme
V tomto smyslu se včera večer vyjádřila obyčejná žena kolem pětapadesáti let, když se jí reportéři zeptali, co si myslí o nutnosti krajů si v této obtížné ekonomické situaci brát úvěry, protože jim stát nezadotuje ztracené příjmy ze zastavené ekonomiky. Abych její výrok uvedla v kontextu (pouze parafrázuji, nepamatuji si to slovo od slova), vyjádřila se v tom smyslu, že když se o to vláda nepostará, „my“ (toto slovo opravdu použila a já se domnívám, že tím myslela běžné občany naší krásné země) s tím nic nenaděláme. Šokovalo mě to. Celou noc jsem přemýšlela proč. A bylo mi to jasné hned, jen jsem se v těch úvahách začala trochu víc…
-
Těhotenství v hlavě
Tak je to tady. Nechtěla jsem být tak osobní a svěřovat se s intimními tématy jako bylo mé těhotenství. Ale… Stalo se několik věcí, které změnily můj přístup k mnoha tématům. Například to, že jsem se začala více věnovat své ženské stránce. Že jsem potkala úžasné ženy, které mi jdou příkladem a které se nestydí sdílet veřejně své osobní příběhy, aby tím pomohly ostatním. Nebojte se, nepřestávám to být pořád já. Stále je tu moje neortodoxní mysl a všechny její bláznivé úhly pohledu. Zájem o podstatu. Snaha pochopit a posléze zobecnit ta největší tajemství a nejneuchopitelnější zákonitosti vesmíru. To však nic nemění na tom, že jsem žena, jsem matka a…
-
15 minut pro sebe
Zní to tak jednoduše, že? Kdysi to pro mě byla kapka v moři volného času. Ale změnila se má životní situace. Stala jsem se mámou. A i když jsem se tímto stavem nikdy nedefinovala, je pro mne stejně přirozený jako dýchání. Stejně přirozené jako bylo nebýt mámou. Být nezávislá. Svobodná. Bez závazků (zvířata nepočítám). Jenže tato fáze minula. Přišla nová. Stejně jako každý měsíc. Stejně jako každý život. A já se v ní musím znovu naučit chodit. A 15 minut jen pro sebe? Utopie! Horor Nebojte se, žádný horor to není. Ale já to tak ještě před pár měsíci občas subjektivně vnímala. To když se nahromadily události, které mi nedovolily…
-
Co když je Perun jako Perun?
Fakt! Všimli jste si toho? Je toho plný internet. Vtípků o tom, jak se páníčci podobají svým zvířatům, jak všichni nositelé určitého jména mají podobné povahy a osudy… Zkrátka, že částice, které jsou blízko sebe, se po nějaké době mají tendenci podobat. Naladí se na stejnou frekvenci. Kmitají stejnou rychlostí. Čekali byste tedy, že se má kočka bude podobat spíš mě. A máte pravdu. Ta první je moje věrná kopie. Ta druhá je spíš na manžela. A ta třetí? Ta je prostě svá. A je to zrovna zrzavý kocour Perun. V jeho případě se naše jakákoliv výchova absolutně neprojevila a všechno jeho chování vychází z jeho osobnosti. Nebo ne? Síla…
-
Barefoot nebo-li cítím tě matko Země
Toto téma se mi v životě motá už rok a půl a tak je načase, abych si ho nejen pro Vás, ale vlastně i pro sebe nějak sumarizovala. Nejprve Vás, vážení čtenáři, chci ujistit, že jsem nikdy nepatřila k hippies, konopím omámeným individuím ani dredařům (byť všechny tyto skupiny dokáže má svobodomyslná duše do jisté míry ocenit). Proto mi pojem barefoot byl znám spíše z mého okolí, než že bych mu sama věnovala velkou pozornost. Miluji lodičky a vysoké podpatky celkově, kožené tenisky s elegantními ozdobami a nadčasovou krémovou barvou…prostě mám ráda módní obuv. A taky glády a gothic botky s kovovým zdobením a krajkou. Čím víc je to osobité…
-
Okouzlení podle Teorie typů
Napadlo mě to dnes ráno. Neustále opakuji, že Okouzlení je stav a lze ho dosáhnout kdekoliv a kdykoliv, ale probíhá tady a teď. Pak jsem hledala na Google heslo „žít tady a teď“ a vypadlo mi tolik stránek, co se tím zabývají, písniček, které to mají ve svém textu… a já jsem uvažovala: „Hmmm, ale tolik přítomnosti, kterou tu prezentují, v životě obvykle nezažívám a přesto se mi často stává, že jsem najednou něčím okouzlena, žasnu a kochám se a jsem tady a teď.“ Uvědomila jsem si, že samotné okouzlení je stavem harmonie v onom okamžiku tady a teď, ale tady a teď není nutně cestou k jeho dosažení. Kolikrát…
-
Jak zlomit rodové prokletí?
Možná jste nad tím už sami někdy přemýšleli. „Nikdy nebudu jako máma.“ „Tyhle věci budu dělat jinak než táta.“ A pak se přistihneme, nejčastěji poté, co máme vlastní děti, že stojíme nad plačícím batoletem a slyšíme se říkat přesně ty samé repliky, které jsme v dětství sami slíchali a tolik je nesnášeli. Mnozí z nás se pochopitelně dovede ovládnout. Truc vůči rodičům je díky mnoha letům puberty silně zakořeněný v naší podstatě, takže rozhodneme-li se, není to žádný problém jednat přesně obráceně. Takříkajíc na truc. A pak občas říkáme nahlas takové bonmoty jako: „Nejsem jako ty.“ „Tohle jsi udělal špatně táto.“ „Tohle jsem u tebe nesnášela mámo, dělám to jinak.“…
-
Hrdý potomek opic
Tuhle jsem se na hřišti zasněně dívala na partičku dětí, se kterou si hrál i nejmladší Vlček. Byl tam asi pětiletý chlapec Pája, jeho mladší bratříček Olí a asi dvouletá sestřička Růženka. Vlček se k rodince nadšeně přidal, házel písek, běhal za míčem a všelijak se zapojoval do hry. Skupinová dynamika batolat a předškoláčků je sama o sobě fascinující a přirozené signály těla (gesta, mimika, postoje, tón hlasu) hrají v komunikaci malých dětí hlavní roli. Stejně jako u zvířat, která nepoužívají verbální komunikaci k dorozumívání. O to bývám smutnější a tak trochu nevím, jak reagovat, když se do toho přirozeného proudu snažíme zasahovat my dospělí a nějakým způsobem korigovat chování…
-
O muži, který se mne nechtěl vzdát
Seděla jsem na zemi, shrbená, schoulená. Rukama jsem si zakrývala obličej umazaný slzami. Tohle byl konec. Naprosté dno. Když jsme se poznali, dokázala jsem mu hledět zamilovaně do očí hodiny, nedbat vlastního hladu a únavy. Poslouchala jsem jeho křik a říkala si, že je to ten nejsladší zpěv. Probděla jsem s ním noci, kdy jsem mu šeptala o své lásce a plná naděje se těšila na den, kdy mi má vyznání opětuje. Šel den za dnem, měsíc za měsícem. Uplynul rok a on na mě hleděl zamilovaným pohledem. Sladkým hlasem mě k sobě volal. Neúnavně čekal, až si ho všimnu a nebál se pořádné rány, aby upoutal moji pozornost. Věděla…
-
Jak se Vlček učil býti vlkem
Rok se s rokem sešel a Vlček už dávno nebyl to nemotorné vlčátko, které byť odvážně a trochu neopatrně, přesto váhavě a krůček za krůčkem prozkoumávalo své okolí. Teď už z něj byl mladý Vlček, běhající, skákající, dokonce i sem tam šplhající. A bylo načase, aby se naučil být správným Vlkem, jak se ve smečce slušelo a patřilo. Každý správný vlk musel umět naprosto dokonale tři věci. Ulovit si pořádnou kořist, nebát se vody a mít týmového ducha. Jenže jak se takové zásadní dovednosti naučit? Zvlášť když jste tak mladí a nemáte ještě tolik síly, obratnosti a zkušeností jako starší členové vaší smečky. Vlčkovi nezbývalo, než využívat každé, byť i…
