Ze života

Rutinu nesnáším, rituály miluju. Schizofrenie?

„Jsi teď máma, cos čekala?“ 

Toto slýchám docela často (hlavně od starší generace). Vlastně pokaždé, když si postěžuji na to, jak mě ubíjí stokrát za den uklidit to stejné místo na podlaze nebo pětkrát denně hodinu přemlouvat dítě, aby si nechalo vyměnit plínu. Jenže rutina prostě není pro každého. A já mám štěstí, že si to o sobě uvědomuji. Kdyby totiž ne, cítila bych docela intenzivní frustraci z nepochopení mých potřeb a házení mé maličkosti do obecné škatulky s cedulkou „máma“. Ale já nejsem jenom „máma“. Vlastně jsem 95% svého života máma nebyla. A i když jsem ze své rodiny nadšená, na mé podstatě a mých osobních potřebách se nic nezměnilo.

Existují totiž lidé, jejichž mozek prostě nedokáže přirozeně sledovat přítomný okamžik nebo radostně a soustředěně opakovat tu stejnou činnost bez obměny. Existují lidé, kteří naopak dokáží pochopit složité teorie, umí skvěle improvizovat a reagovat na kritické situace či vytvářet překrásná umělecká díla, mohou-li se ponořit do svého vnitřního světa a nikdo je nenutí do zblbnutí opakovat tu stejnou činnost. A i tito lidé jsou skvělí rodiče. Ale nemusí nadšením jásat z rutiny.

Přitom jsou činnosti, které opakuji pravidelně s potěšením a radostí. Jsou to rituály. Kafíčko s babičkou po obědě. Oblíbený pořad v neděli odpoledne. Vyrazit před obědem ven a něco u toho vyřídit. Zavolat si s přáteli každou středu večer. Jednou za čas vyrobit další domácí bio eko dětský tělový balzám na opruzeniny. A další a další.

Můžeme namítnout, že to je přece taky rutina – děláme to každý den (nebo v pravidelném intervalu) ve stále stejném provedení a beze změny. Proč by mi měly rituály vadit méně než rutina?

Celé kouzlo spočívá v mém přístupu. Když totiž něco považuji za činnost nudnou a otravnou, sotva budu hledat motivaci k jejímu provádění. Ale když má něco pocitové zabarvení (kafe s babi je prostě tradice! Pochoutka a dobrá společnost, kdo by tomu odolal) a baví nás to, jde nám to jedna radost a ještě raději se k tomu vracíme. Rituál je totiž výjimečný čas odehrávající se ve výjimečném prostoru (společnosti) a jako takový je neopakovatelný a jedinečný pokaždé, kdy ho provedeme. Proto se rituálem může stát cokoliv, pokud tomu dodáme všechny rituální náležitosti – dáme si práci s přípravou, známe obsah, popř. ho pečlivě naplánujeme a samotné provedení sleduje konkrétní osobně laděný cíl (např. něco se naučit, dozvědět, odpočinout si, něco předat, udělat). A z dlouho prováděného rituálu se časem může stát i rodinná tradice. Jak já je miluju! Nesmí jich být moc a musí stát za to, ale ty, které máme, jsou prostě boží a nemůžu se jich dočkat (klidně celý rok). Nikdy se neomrzí a vždy na ně s láskou vzpomínám a to mě motivuje do dalšího opakování je udržovat.

Takže co jsem tím vlastně chtěla říct? 

Že z každé rutiny lze udělat rituál? Že i kreativní, impulzivní a intelektuální lidé mohou překonat problém s rutinou skrze rituály? Že jsem blázen, když rutinu nezvládám, ale rituály opakuji každý den bez zaváhání? Že už mi to mateřství leze na mozek a píši tu nesmysly?

Ani jedno. Prostě jsem tím chtěla říct, že to tak někdo máme. A že rutinu klidně můžeme nesnášet a rituály milovat. Nijak se to nevylučuje. A jestli tohle povídání vezmete jako inspiraci k odbourání rutiny a zavedení jednoho nekončícího rituálu v režimu dětského dne, to už je jen a jen váš problém. Já vás k tomu nijak nikde nenavedla a nenesu za vaše hloupé nápady žádnou zodpovědnost. Občas ji nenesu ani za ty svoje.

A jak to máte vy? Nově jsem i na Instagramu – Okouzlena_cz  Klidně mi tam dejte vědět, jak to vnímáte s rutinou vy. 

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..