Ze života

Nic s tím nezmůžeme

V tomto smyslu se včera večer vyjádřila obyčejná žena kolem pětapadesáti let, když se jí reportéři zeptali, co si myslí o nutnosti krajů si v této obtížné ekonomické situaci brát úvěry, protože jim stát nezadotuje ztracené příjmy ze zastavené ekonomiky. Abych její výrok uvedla v kontextu (pouze parafrázuji, nepamatuji si to slovo od slova), vyjádřila se v tom smyslu, že když se o to vláda nepostará, „my“ (toto slovo opravdu použila a já se domnívám, že tím myslela běžné občany naší krásné země) s tím nic nenaděláme.

Šokovalo mě to.

Celou noc jsem přemýšlela proč. A bylo mi to jasné hned, jen jsem se v těch úvahách začala trochu víc rýpat. I když s politiky netančím, k tomuto se vyjádřit musím. V jejím vyjádření jsem totiž slyšela odevzdanost. Odevzdanost s faktem, že není její odpovědnost, kdo nám vládne, její život a rozhodnutí (zejména pak ta politická) nijak neovlivňují současné složení vlády a tudíž přeneseně i její rozhodnutí a tudíž nenese odpovědnost a nemůže přímo ani ovlivnit fakt, že se kraje (které reprezentují opět volení zastupitelé) musí zadlužovat. A v neposlední řadě už vůbec nic neudělá s pozastavením ekonomiky, protože nemá přece žádné prostředky na své osobní úrovni cokoliv změnit. Zkrátka v jejích slovech bylo jasně slyšet: „Jsem bezmocná s touto situací něco dělat a nechávám sílu, schopnost a odpovědnost za ni neznámým, mnou a mými spoluobčany vybraným, lidem ve vládě a kraji. A jelikož oni se do toho zamotali a dostali se do této obtížné situace, já jim nepomohu.“

Podstata moci

Nemám načtené filozofy (nikdy mě příliš nebavili, asi že se jim tolik podobám), ale jsem si celkem jistá, že tohle už někdo v minulém století pečlivě rozebíral. Pokud není moc vydobytá silou (míří na mě zbraní, násilně mě ohrožují, ohrožují někoho z mých blízkých), jedná se o abstraktní pojem. Moc naší vlády a našich zastupitelů pramení zcela z faktu, že je většina občanů zvolí a pak si jich přestane všímat. Tito lidé ale nikam nemizí. Dostávají všechny prostředky (odvádíme jim peníze) a mohou si (po vzájemné dohodě) dělat prakticky, co chtějí. A my spoléháme na to, že to dělat nebudou, protože je volíme na základě nějakých jejich vlastností, našeho dojmu z jejich vystupování a slibů (politického programu), který zveřejnili před volbami. Jediná hrozba, která je drží (některé) na uzdě, je strach z nezvolení v příštích volbách pokud by jednali proti svým slibům a zklamali tak své voliče. 

Za prvé, je smutné, že v našem vyspělém světě musí existovat tyto kontrolní mechanismy, protože nemůžeme žádnému představiteli naší volby plně a zcela důvěřovat. Nikdy. Ach jo.

Za druhé, tím, že tyto kontrolní mechanismy existují říkáme, že si ponecháváme odpovědnost za svoji volbu a můžeme se rozhodnout kdykoliv s ní něco udělat (například ji změnit) na základě důsledků. Tedy že jim nesvěřujeme moc navždy a navíc v plném rozsahu. Teoreticky. 

Jenže kolik lidí se této odpovědnosti již zřeklo? Kolik lidí se rozhodlo, že nemohou na situaci celého národa nic změnit ze svého rozpadlého gauče? Včerejší reportáž ukázala jednu jedinou dámu, která se takto vyjádřila (ptali se tří lidí – to je vzorek, že?). Ale na politiku tu z mých sousedů, kolegů a přátel nadává skoro každý. Nikdo neřekne: „Hej, já jsem debil, že jsem toho idiota volil. V příštích volbách má ode mě útrum a ještě podpořím organizace, co se těm jeho volovinám snaží zabránit.“

Kdepak. V 99% slyším: „Hej, to je ale debil, ten zas vymyslel kokotinu, co tam nahoře zase vymýšlí za blbiny?“ Svádět vinu na ostatní je snadné, já vím. A něco změnit je těžké, i to vím. Ale ta rezignace, ten pocit klidu a smíření, který měla ona dáma v hlase, ten mě upřímně vyděsil.

Jsem nezlomný optimista, takže někde v hloubi duše si stále přeji, abychom vyrostli, dospěli a jednali spolu moudře, s respektem. Ovšem je to tak hluboko, že co se týče politiky, nebudu vám mazat med kolem pusy a sobě taky ne. Celá tato situace se jen tak nezmění. Ne, dokud většina z nás nepřijme osobní odpovědnost za volby, které činíme. Dokud nepochopíme, že každý z nás má naprostou a 100% sílu změnit svůj život. Ale nestane se to, když budeme ležet na gauči a nadávat na politiky. Taky se to tu nezmění, dokud se nepřestaneme bát. Bát se být sami sebou. Ukázat, že i když jsme ti nezodpovědní, xenofobní a s nízkým sebevědomím, jsme taky inteligentní, máme velké životní zkušenosti a ještě větší srdce, skvělou fantazii a zlaté české ručičky. Na těchto základech stojí naše země celá staletí. Nikoliv na politicích, nikoliv na bankovních systémech. Na lidech, kteří se otřepou, když se systém zhroutí, a vybudují společnost znovu. Tak mi řekněte, když vidíte, co v nás (vás) je, opravdu nemá každý z nás tu možnost něco udělat? Opravdu je obyčejný člověk odsouzen k odevzdanosti i v této složité době koronavirové? Vlastně v jakékoliv době, kde se objeví nějaká těžkost a vládní představitelé na ni zareagují zastavením koryta všem kromě sebe? Opravdu nic nezmůžeme? 

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..