-
Hranice světa aneb jak je bránit
Tentokrát jsem si dala tu práci a opravdu přemýšlela (nejen se inspirovala) nad článkem pro tento týden. Jenomže ejhle! objevila se hromada nezpracovaných témat, která spolu neměla zdánlivě nic společného. Napadlo mě napsat něco pro maminky o dalších eskapádách s Vlčkem, taky se objevilo na přetřes téma různých překážek a strachů v těhotenství. Do toho se teď v jistých kruzích hodně rozebírá společenský osud na další období – takže další kapitola k odhalení orlogu a velkého arkána. Nehledě na společenské vyrovnávání se s kolektivním strachem z nemoci. Mno. Vše to vedlo k vlastně přirozené syntéze v podobě společného prvku a to definice hranic – těch osobních, společenských, geografických i duchovních.…
-
Nic s tím nezmůžeme
V tomto smyslu se včera večer vyjádřila obyčejná žena kolem pětapadesáti let, když se jí reportéři zeptali, co si myslí o nutnosti krajů si v této obtížné ekonomické situaci brát úvěry, protože jim stát nezadotuje ztracené příjmy ze zastavené ekonomiky. Abych její výrok uvedla v kontextu (pouze parafrázuji, nepamatuji si to slovo od slova), vyjádřila se v tom smyslu, že když se o to vláda nepostará, „my“ (toto slovo opravdu použila a já se domnívám, že tím myslela běžné občany naší krásné země) s tím nic nenaděláme. Šokovalo mě to. Celou noc jsem přemýšlela proč. A bylo mi to jasné hned, jen jsem se v těch úvahách začala trochu víc…
-
15 minut pro sebe
Zní to tak jednoduše, že? Kdysi to pro mě byla kapka v moři volného času. Ale změnila se má životní situace. Stala jsem se mámou. A i když jsem se tímto stavem nikdy nedefinovala, je pro mne stejně přirozený jako dýchání. Stejně přirozené jako bylo nebýt mámou. Být nezávislá. Svobodná. Bez závazků (zvířata nepočítám). Jenže tato fáze minula. Přišla nová. Stejně jako každý měsíc. Stejně jako každý život. A já se v ní musím znovu naučit chodit. A 15 minut jen pro sebe? Utopie! Horor Nebojte se, žádný horor to není. Ale já to tak ještě před pár měsíci občas subjektivně vnímala. To když se nahromadily události, které mi nedovolily…
-
Barefoot nebo-li cítím tě matko Země
Toto téma se mi v životě motá už rok a půl a tak je načase, abych si ho nejen pro Vás, ale vlastně i pro sebe nějak sumarizovala. Nejprve Vás, vážení čtenáři, chci ujistit, že jsem nikdy nepatřila k hippies, konopím omámeným individuím ani dredařům (byť všechny tyto skupiny dokáže má svobodomyslná duše do jisté míry ocenit). Proto mi pojem barefoot byl znám spíše z mého okolí, než že bych mu sama věnovala velkou pozornost. Miluji lodičky a vysoké podpatky celkově, kožené tenisky s elegantními ozdobami a nadčasovou krémovou barvou…prostě mám ráda módní obuv. A taky glády a gothic botky s kovovým zdobením a krajkou. Čím víc je to osobité…
