Dnešní článek je tak trochu jiný. Nepromýšlím ho. Píšu z patra. Se slzami na tváři. Nic mě nebolí, nejsem nemocná. Jsem jenom unavená. K smrti unavená. I když se to týká mateřství, hezky se mi dnešní téma hodí i k blížícím se Dušičkám a kultu předků. Respektive kultu Rodu, neboť jde tentokrát o děti. A taky tématu Smrti. Té velké, duchovní.

Když nerespektujeme, kdo jsme

Opakuje to každý druhý web zabývající se mateřstvím, ženským sdílením, rodičovstvím a psychologií vůbec. Říkám to i já. Vím to. Racionálně jsem si toho vědoma a tajně doufám, že jsem na tom stejně jako většina ostatních lidí. Nejprve musíme naplnit své vlastní potřeby, abychom mohli naplňovat potřeby jiných. Ale to, že něco víme, neznamená, že to dokážeme snadno převádět do reality, viďte? Jako já dnes. Ve čtvrtek v noci jsem prošla velmi intenzivním čistícím procesem celé trávicí soustavy, která trvala v intenzivních 15 minutových intervalech beze spánku asi 7 hodin v kuse. Myslím, že si nyní dokážete docela dobře představit, jak unavená a dehydratovaná jsem ráno byla. Nezapomeňme přičíst kojení dvou dětí, které ke mě byly aspoň tu noc laskavé a zvládly ji celkem dobře i bez něj. Respektive miminu jsem byla ochotná už nad ránem vyhovět, starší utřel nos úplně. Zpět k věci. V tomto zcela vybitém stavu jsem nějak přežila následující den, pak noc, pak den a dnes už jsem byla schopna i mírné akce, byť stále malátná. Byla jsem na dně silou, ale cítila jsem velkou naději v podobě partnera, který mohl být o víkendu doma. Bohužel byla moje naděje planá, protože se ukázalo, že není schopen zvládnout Vlčka do míry, která by mi umožnila regeneraci. Nikoliv fyzickou, spánek jsem během těch dvou dní a nocí dohnala, ale psychickou. Vlček je teď ve fázi neustálé pozornosti ze strany rodiče a když se mu jí nedostává od jednoho, jde k druhému. Partner nebyl bohynižel schopen dostát jeho nárokům. Což vedlo k zatěžování mé pozornosti, kterou jsem potřebovala věnovat vlastní regeneraci. A krize byla na světě.

Abych ulevila své hlavě a mohla se zavřít do svého vnitřního světa, musela jsem Vlčka odhánět. Když už se mi to podařilo, byl za deset minut zpátky. A zde přichází na řadu důležitý aspekt celého rodičovství, vlastně celého života. Je totiž základem pro každý vztah, který navážeme.

Jak je důležité znát sám sebe

Každý to totiž máme jinak. Extroverty dobíjí společnost více lidí a potřebují se pohybovat v rodině, s partou, přáteli. Introverti naopak nedokážou projevit plný potenciál a dočerpat psychickou energii, pokud netráví podstatnou část svého času sami se sebou. Pak jsou tu další části našeho já, které popisují, jakým způsobem přijímáme informace, jak se rozhodujeme, jak pracujeme s informacemi a jak komunikujeme ve vztazích. Ale to je na celý sebepoznávací kurz (nebojte, už ho chystám). Abych to dál nerozebírala, jsem introvert. Hádejte, jak snadno mi je v mateřství, kde jsem permanentně ve společnosti minimálně dvou dalších osob, které si neustále nárokují mou pozornost… Takže došlo k vybití mé baterky. V tu chvíli se stala věc, která mi přišla z energetického hlediska úplně nesmyslná… Začaly téct slzy. Proč vlastně? Když už nemám žádnou energii, jsem opravdu ale opravdu na dně, odkud se bere energie, která spustí slzy? A proč bych chtěla ztrácet cenné tekutiny, když už jsem i tak vyčerpaná? A můžou plakat i úplně vybité baterky?

Baterky přece nepláčou

Baterky roní kyselinu. Možná je dobře, že nepláčou, když se vybijí. To by to dopadlo. Ale my rodiče, muži, ženy, synové, dcery, milenci, milenky, my lidé pláčeme. Pláčeme na pokraji sil, abychom vyplavili toxiny, zdroj našeho smutku a osamění. Každý může mít jiný důvod. Pro mě byl důvodem pláče pocit osamělosti. I když jsem obklopena třemi lidmi, nikdo mi nepomůže. Nikdo z nich mi nedá prostor postarat se sama o sebe. Když za sebe nebudu bojovat sama, a to i v rodině, kde všechny miluji, nikdo z nich se o mou pohodu a štěstí nepostará. A z toho mi bylo hodně, hodně smutno. Tolik smutno, že se musely objevit slzy a zaplavit ten pocit vnitřní prázdnoty.

Nedělejte si prosím žádné starosti. Pro můj typ osobnosti jsou podobné emoce vzácným, ale zároveň ve stavu vyčerpání (= nenaplnění potřeb) celkem běžným projevem. Slovo vzácné vypovídá o tom, jak málo dochází k úplnému vyčerpání. Slovo běžné zase mluví o typickém projevu mého typu osobnosti, respektive nastavení mozku podle Meyers-Briggs typů s rozšířením podle Teorie typů. A protože to každý máme jinak, každý to bude jinak prožívat. To, co je pro nás všechny společné, je nutnost naplňovat své potřeby. Tak vás prosím, nebuďte na ostatní přísní a kritičtí, když už nemohou. Dovolte jim dočerpat energii podle jejich potřeb. Především buďte laskaví k sobě. Půjdu vám příkladem. Osuším slzy a předepíšu si 30 minut samoty, schovaná za sluchátky u pc nebo v koupelně. Svět bude hned veselejší, děti milejší a partner přitažlivější.