Universum

Kolonie bičíkovců Bohem

Zase provokuji, že? Tak se pohodlně usaďte a nechte se unášet sumarizací jednoho z mých „prozření“ během jedné z každodenních meditací. A jak k tomu vlastně došlo? Meditace nebyla vedená ani jsem se nepídila po konkrétním účelu. Ne. V této době plné strachu, disharmonie a lidské hamižnosti jsem se od toho jen potřebovala oprostit. Tak říkajíc „být chvilku zase sama sebou“. Ani strach, ani disharmonie a ani hamižnost totiž nejsou běžné stavy bytí a dokonce jsou na hony vzdálené tomu, jak přirozené, vnějšími tlaky nezatížené bytí vypadá. To jen tak na okraj, kdyby vám to náhodou ještě nikdo nikdy neřekl.  

Když jsem se tedy prokousala neuspořádaností myšlenek a nepohodlností sedu, velice rychle se objevilo ono pomyslné „místo středu“, v němž jsem se spokojeně uvelebila. Nachází se mimo tělo ve zcela jiné úrovni zhruba někde kolem srdce (všude kolem srdce) a je místem, kde jsem (my všichni jsme) napojená na původní podstatu mého já, na onoho tolik opěvovaného a všemi kulturami zmiňovaného Stvořitele/Boha/Bohyni/Sílu/Energii/bla bla bla, jakkoliv „to“ nazýváte. Jelikož je to jeden zdroj, můžete tomu klidně říkat „bagr“ a trefíte se. Čas zde plynul, já se rochnila ve své nejčistší podstatě a jelikož své tělo neobývám sama, začala jsem po chvíli pátrat po mechanismu tohoto dočasného spojení, jeho vzniku a vývoji na duchovní úrovni a jeho vztahu k Bohu a „jeho“ vztahu k nám, lidem (a vlastně všem živým). A dospěla jsem k tomuto poznání:

Dosti zoologie!

Ha ha, to bych nikdy nemyslela vážně, ale Limonádový Joe je prostě nezapomenutelný. Naopak, za chvíli se do té zoologie pěkně ponoříme. Ale nejprve hodně teoretického a abstraktního základu:

Podle hermetické tradice bylo na počátku všeho pouze božství, které bylo naprosto dokonalé a bylo vše a nic zároveň. Z různých motivů (kterými se tu nebudu nyní zabývat) se rozhodlo vytvořit „něco“ a to „něco“ bylo jeho přesnou kopií. Nebylo to ale již ono původní božství a tak sice bylo jako ono i se všemi schopnostmi, možnostmi a dokonalostmi, ale zákonitě již muselo být méně dokonalé (zde lze libovolně dosadit i „jinak dokonalé“, abychom snad neměli pocit, že tato kopie byla horší než božství – nebyla – to je ta pointa) než původní dokonalost. 

Co jsem spatřila v meditaci? Spatřila jsem sebe – nějakou mysl velmi podobnou, ale menší, té božské, původní – a spatřila jsem vyvíjející se bytost ve mne – dokonalou, velmi podobnou té božské, ale menší mysl. I vůči mě byla tato mysl menší, ale nevnímala jsem ji tak, naopak jsem si intenzivně uvědomovala naši rovnost. Před očima mi proběhly obrazy dvou splývajících buněk (zcela jiných, přesto zcela stejně dokonalých a rovnocenných), jejich další růst a tvoření kopií, které byly menší, ale stejně dokonalé a rovnocenné jako původní buňky, až z nich postupně vznikly tkáně a orgány a ucelená jedna božská bytost, která je všechny obsahovala v sobě (malý vesmír) a zároveň sama byla obsažena ve větším vesmíru (já), jemuž se další a další chvílí více podobala (velikostí – růst; a schopnostmi – vývoj funkce orgánů a mozku). Viděla jsem přechod z jedné dimenze uvnitř většího vesmíru (ze mne) do druhé dimenze ještě většího vesmíru (náš svět), do něhož tato mysl dále poroste a přiblíží se jeho velikosti, až zákonitě jednoho dne nejen dosáhne stejné velikosti a dokonalosti, jakou mám v tuto chvíli já, ale má potenciál dosáhnout dokonalosti většího vesmíru (a tedy mě pomyslně přerůst). A všechno to zcela kopíruje původní okamžik stvoření, kdy božství ze své dokonalosti stvořilo „něco“. I já ze své dokonalosti stvořila „něco“ a to „něco“ má potenciál jednoho dne ze své dokonalosti stvořit další „něco“ a takto je vše provázané. Takže každé těhotenství, které zažívá člověk nebo jiný organismus, je přesnou kopií onoho okamžiku a završuje tak na hmotné úrovni potenciál tvoření, který má božství a proto ho má všechno živé. Tvoříme vlastně dalšího menšího boha sami ze sebe. Připomínám, že zde prezentuji své poznání dosažené ve stavu meditace a nikomu nenutím tento náhled. Pokud máte jiný, určitě si ho uchovejte! Každý vidí a poznává to, co potřebuje na své úrovni. 

Nejvtipnější paralela na světě

Teď se dostáváme k té zoologii. A je to velice vtipné (tedy mně to tak připadá), protože zatímco se mi před vnitřním zrakem míhaly výše popsané obrazy, vpadla do toho představa kolonie bičíkatých jednobuněčných řas rodu Volvox, zvaná coenobia, kterou máte v několika kopiích zobrazenou i v úvodním obrázku. A následovala informace, že tento obrázek dokonale popisuje vztah lidí k božství. Nikoliv však těl, ale jejich ducha. Tak, jako je každá bičíkatá buňka součástí kolonie, a i když je jedinečná a může zastávat specializovanou funkci, je zároveň zcela totožná s těmi ostatními a může se vyvinout v další samostatnou kolonii, tak i my jsme neustále zanořeni ve slizu původního božství, v němž se vznášíme, navzájem propojujeme a dotváříme božství samotné. Jsme jeho součástí a můžeme přitom tvořit jeho další kopie. Takže i kolonie bičíkaté řasy je doslova a do písmene bohem. A tato představa by se dala krásně rozvést do duchovní evoluční teorie o duchovním vývoji (růstu) a jeho přibližováním se božství a tedy postupném vývoji a růstu organismů od počátku Země, ale to už by vám dnes asi bouchla hlava. Jop a to se radši nezmiňuji o perfektně padnoucí paralele k teorii fyzikálního vědomí, kterou jsem tu publikovala loni. Toto je pro vás, drazí čtenáři, myslím domácí úkol na víkend, až vás z toho přestane bolet hlava (nebo až se smíříte s tím, že někoho něco takového může vůbec napadnout). Filozofování se meze nekladou, filozofování je naopak posouvá. Za citátem prosím uvádět mé celé jméno. Děkuji! 

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..