Do hlubin 1

Byla jednou jedna chudá holčička, která neměla matku a neměla ani žádné boty. Děvčátko však schovávalo kousky hadříků, kdykoliv nějaké našlo, a časem si ušilo pár rudých bot. Byly hrubé, ale holčička je milovala. Cítila se v nich bohatá, přestože trávila dny hledáním potravy v trnitých lesích až dlouho do tmy.

Když tak jednoho dne šla po cestě ve svých hadrech a rudých botách, zastavil vedle ní zlacený kočár. Uvnitř byla stará žena, která jí řekla, že si ji vezme s sebou domů a bude se k ní chovat jako ke své vlastní dcerušce.

Dojely tedy do domu bohaté stařeny, kde holčičce umyli a učesali vlasy. Dostala krásné bílé spodní prádlo, pěkné vlněné šaty, bílé punčochy a lesklé černé boty. Když se holčička tázala na své staré šaty a zejména na své rudé boty, stařena jí řekla, že šaty byly tak špinavé a boty tak směšné, že to nechala všechno hodit do ohně, kde to shořelo na popel.

Děvče bylo velice smutné. Přestože kolem ní bylo samé bohatství, největší radost kdy měla ze svých skromných červených bot, které si vlastníma rukama vyrobila. Nyní musela stále sedět v klidu, chodit bez poskakování, nemluvit, dokud k tomu nebude vyzvána. V srdci jí začal hořet tajný oheň a toužila po svých starých rudých botách víc než po čemkoliv jiném.

Když byla holčička ve věku, aby mohla být pokřtěna, vzala ji stařžena ke starému zmrzačenému ševci, aby jí udělal pár pěkných bot. Ve skříni u ševce se leskly rudé boty z nejjemnější kůže a přestože se do kostela nehodily, dítě vybíralo svým hladovým srdcem. Zrak staré paní už moc nesloužil, neviděla barvu bot a zaplatila za ně.

Druhého dne byli všichni v kostele z bot paf. Každý zíral, dokonce i ikony na zdi a sochy. Holčička však milovala ty boty tím víc. Lidé o botáh řekli staré paní a ta je dívence zakázala. „Už nikdy si je nevezmeš na nohy!“ vyhrožovala.

Ale dívka si je příští neděli do kostela obula zas.

U vrat do kostaleč stál starý voják s paží na šátku. Měl rudý vous a na sobě vestičku. Uklonil se a žádal o svolení očistit prach z bot dívenky. Děvče nastavilo nohu a on na podrážku vyklepal tón písně, až z toho začalo chodidlo brnět. Pak dívku pozval na tancovačku.

V kostele se dívenka zamilovaně dívala na své boty, otáčela nohama a úplně zapomněla na okolní svět. Když odcházela, voják zvolal: „Jaké jsou to taneční boty!“ 

Dívenka se párkrát z radosti roztočila a už nemohla přestat. Jakmile se její nohy začaly pohybovat, nebyly k zastavení, a děvče tančilo přes záhony květin, až se zdálo, že nad sebou úplně ztratilo kontrolu. Sluha staré paní se ji pokusil chytit a zvednout ze země, ale její nohy dál tančily ve vzduchu. Ostatní se jí pokoušeli rudé boty vyzout. Nakonec se jim to podařilo. 

Když se vrátily domů, stařena schovala boty vysoko na polici a varovala dívku, aby se k nim již nepřibližovala. Jenže ona se na ně stále dívala, toužila po nich a připadaly jí ještě krásnější než před tím. Nakonec neodolala, vyšplhala pro ně a znovu si je obula.

Ach, jak byla šťastná!

Hned se v nich roztančila, celá blažená, takže si ani nevšimla, že není něco v pořádku. Teprve když chtěla jít doleva a boty ji vedly doprava, když chtěla tančit dokola a boty ji vedly rovně, pochopila, že je v jejich moci.

Boty tančily dívkou a tančily s ní až do tmavého a smutného lesa, kde stál o strom opřený starý voják s rudým vousem. Dívenka byla vyděšená. Chtěla se bot zbavit, ale ty držely jako přikované. Tancovala dál a dál, přes kopce, údolí, v dešti, ve sněhu…nebyl to však dobrý tanec. Byl to strašný, strašlivý tanec a nebylo při něm odpočinku.

Dotancovala až ke hřbitovu, a tam jí duch mrtvého nedovolil vstoupit. Místo toho ji proklel: „Bude tancovat navždy, ode dveří ke dveřím, až z ní zůstane jen přízrak. Všichni se budou bát, aby nedopadli jako ona.“

Dívka prosila o smilování, ale než mohla prosbu dokončit, boty ji nesly pryč. Tančila až k starému domovu, kde zjistila, že stará paní zemřela. Tančila dál, až se přiblížila k lesu, kde žil městský kat. Jeho sekyra se začala chvět v okamžiku, kdy cítila dívku přicházet.

„Prosím!“ volala dívka na kata. „Odřízni prosím tě moje boty a osvoboď mě z tohoto děsného osudu!“

Kat tedy odsekl sekyrou pásky na jejích botách, ale ty dál držely. Dívka plakala a říkala, že její život nemá žádnou cenu, a že by jí měl nohy odseknout. Kat jí tedy nohy usekl. Rudé boty i s chodidly pokračovaly v tancovánía z dívky se stal ubohý mrzák. Musela se protloukat světem jako služka ostatních. Již nikdy víc si nepřála mít rudé boty.