Najít svůj smysl života

Seděla jsem v posteli a přemítala nad tím, co je mým osudem. Co je údělem a smyslem mého života.

Vlastně ne.

Přemítala jsem nad tím, jak by to bylo pro mě jednoduché, kdybych to věděla. Nemohla bych udělat chybu! Každé rozhodnutí, které bych učinila, by bylo bezchybné! Měla bych nekonečnou jistotu, že každý krok, který udělám, vede nevyhnutelně k cíli. Zkrátka by můj život byl se znalostí mého údělu naprostá pohodička…

Což samozřejmě nebyl.

Přicházely věčné pochybnosti.

Měla jsem se hlásit na PhD?

Měla jsem tak spěchat na dodělání magisterského studia?

Měla jsem jít do Brna?

Měla jsem pracovat brigádně jako telefonistka?

Neměla jsem se nakonec víc přemáhat, abych dostala práci v ZOO?

Tisíce otázek a zpochybňování každého rozhodnutí a nerozhodnutí, které jsem kdy učinila, zaměstnávalo moji pozornost několik let na doktorátu. Nebyla jsem spokojená. Ani zdaleka. Či vlastně byla. Velmi.

Smysl života aneb je to jednoduší, než si myslíš

Paradox cesty při hledání sebe sama (což je samozřejmě smyslem života) je fakt, že abychom našli jasnost a pochopení, musíme zažít zmatení a ztrátu.

Tyto stavy nám pomáhají vytříbit porozumění tomu, kdo jsme. A na základě porozumění sama sobě pak dělat rozhodnutí. Z nichž všechna budou naprosto bezchybná.

Proč?

Jednoduše proto, že když se rozhoduješ v souladu s tím, kdo opravdu jsi, pak každé tvé rozhodnutí tvůj střed a bytí ještě více podpoří a ty se budeš cítit ještě víc sama sebou a ještě víc spokojená, klidná, vyrovnaná… a šťastná.

Ano, teď už to vím.

Cesta k tomu byla zábavná, plná objevů sebe sama, zážitků jako nešťastné partnerství, náročné mateřství (které jsem brala jako výzvu a vlastně byla vždycky šťastná, že jsou mé děti takové silné povahy, abych jejich lekce pochopila i přes svou tvrdohlavost), společnost plná intelektuálů popírajících důležitost emocí a subjektivního prožitku, a další.

Cesta plná léčení, objevování své cesty, noření se do nejtemnějších hlubin a nejzářivějších výšin vlastního Já, abych konečně přistála uprostřed a pochopila, že to vždy bylo jen o tom jednom.

Víš co?

Vím to už dlouho.

Od narození.

Lidé kolem mě se mi ale průběžně snaží namluvit opak nebo nějaký nesmysl mimo a já jim naslouchám… Pak ztrácím vlastní sílu a zapomínám, co jsem věděla. Co žiju.

I to je v pořádku.

Smysl života zůstává stejný.

Ale…

Vlastně ne.

Dneska jsem šla po půl roce na univerzitu dofotit některé části těla nově popisovaného druhu. Některé fotky se mi nepovedly a tak jsem pitvala další svlečku s důvěrou, že se mi to povede lépe než předchozí pokus.

Nepovedlo.

Byla jsem příšerně nemotorná. (Byla chyba si dát kafe).

Ale ten živočich…ten živočich se narodil proto, aby byl pitván a fotografován. Za 16 let na univerzitě jsem nic takového nezažila.

Zvířátko veliké sotva 0,4 mm se mi pod špičkami jehel prakticky rozpadalo jako nejkřehčí plátek kuřecího.

Končetiny se samy rozestupovaly zcela nepoškozené.

Byl vidět každý detail.

Pak jsem to pohnojila.

Špatně jsem položila krycí sklíčko a všechno mi uteklo mimo něj.

Shrzená jsem vypátrala v kapkách glycerinu všechny ty dokonale vypitvané částečky, vrátila je do řady, položila znovu krycí sklíčko (tentokrát s hulvátskou rozhodností), práskla to pod mikroskop a při pohledu do něj nestačila zírat…

Dokonalost.

Každé tykadlo, každé kusadlo, každý článek končetiny…. byl v perfektním úhlu, v perfektní ostrosti a přesně takový, jak je staří mistři kreslili do určovacích klíčů (to už dnes nikdo neumí)…

Smysl života po smrti

V tu chvíli mě s kolegyní ohromilo poznání, že smyslem života této plazivky byla smrt, pitvání a fotografování. Pro tento okamžik to zvíře vzniklo. A bude navždy zachováno v článku, až vyjde.

A tak říkám…někdy to, kdo opravdu jsi, poznáš teprve, až nejsi.

Někdy to, kdo opravdu jsi, dokáže svět ocenit až po tvé smrti.

Víš, co si ale myslím?

Že tahle plazivka se milovala a obdivovala už za života. Byla ze sebe tak nadšená a byla tak otevřeně sama sebou, že když se dostala do vzorku a já ji vybrala, aby prezentovala svůj druh, vyzářila její podstata na ty fotografie.

Buď jako plazivka

Ne, nechci tím říct, aby ses nechal/a chytit do vzorku, vypitvat a fotit tvé jednotlivé části těla.

Chci tím říct, že si nemusíš lámat hlavu s tím, čeho máš dosáhnout, protože toho stejně nedosáhneš, když se budeš potlačovat.

Buď malinká, bezbranná, rýpající se ve skulůinkách mezi zrnky písku.

Buď tlustá, růžovolící, bodrá paní máma.

Buď si jak prkno, silná, pevná, rozhodná, drsná.

Buď si jaká chceš…pokud jsi v tom opravdu sama sebou. A pak se v tom utvrzuj, miluj, obdivuj a zař.

I kdyby se smysl tvé existence měl objevit až po smrti <3.

Najít se

Je to právě cesta posvátné Léčitelky, kterou ukazuji světu a předávám její moudrost v rámci komunity Okouzlena, která je stvořena pro zraněné léčitele…tedy i pro tebe.

Zraněný Léčitel není nikdo jiný, než člověk, který zapomněl, kdo je, zapomněl na své schopnosti…a pak si vzpomněl, obnovil je a tím se vyléčil.

Chceš se i ty přiblížit sama sobě, co nejvíc to půjde?

Hledáš smysluplný život, v němž záříš místo, abys chřadla?

Pak je pro tebe otevřen kurz Posvátná Léčitelka – cesta k celistvosti.

Do 8.9.2024 naposledy za loňskou zaváděcí cenu.