Svět ženy

Těhotenství 2.0 aneb Jak to bylo tentokrát

S porodními a těhotenskými příběhy se v poslední době roztrhl pytel. Aspoň v mé sociální bublině, což zajisté souvisí s tím, že do ní se svým krásným bříškem zapadám. Nicméně jsem si všimla, že těch s bříškem je na ulicích najednou více. Požehnaná doba covidová! pomyslela jsem si. I když si klepali na čelo, když jsem říkala, že bude za rok hodně dětí, protože celou společnost zavřeli doma a nikdo nemá nic lepšího na práci, stejně se neubránili svým pudům (nebo celospolečenskému trendu?) a nechali to „na přírodě“. U nás doma touto cestou jdeme už od první zkušenosti a tak nás nepřekvapilo ani tolik, že se to stalo jako to, že se to stalo teď. I když jsme si to nehlídali, s batoletem v malém prostoru a společné ložnici není to množení úplně instinktivní záležitostí a příležitostí je málo. Proto jsme měli dojem, že se to dřív než za tři roky povést ani nemůže. Ale člověk míní a bohové mění…

Portrét je od úžasné fotografky Katky Maláškové

Pokaždé je to jinak

Říkaly mi to všechny vícečetné maminky a já to potvrzuji. Tam, kde jsem poprvé cítila úzkost, tam teď byl bohorovný klid. Tam, kde jsem předtím cítila zdraví, přišly nyní infekce (ani jednou covid mimochodem). Tam, kde jsem myslela na nový život, tam jsem nyní zapomínala, že jsem těhotná. Poprvé jsem zažila nevolnosti i nezlomnou vnitřní sebejistotu, že vše probíhá správně. Od začátku jsem k tomuto dítěti chovala obrovskou důvěru. Přišlo totiž úplně samo, nevoláno, neprošeno, a rozhodlo se tu s námi být. A já za toto jeho rozhodnutí děkuji bohyni každý den. Když totiž víte, že je to výsledek společného úsilí, pracuje se vám (prožíváte to) úplně jinak, než když jste na všechno sami. A to byl ten hlavní rozdíl. Kromě stavu psychického a zdravotního se lišil i ten tělesný. Najednou jsem přibírala třikrát rychleji na objemu (nikoliv na váze), zhoršila se mi prudce pleď a v prvním trimestru jsem si mohla vyškrábat kůži samým svěděním. Bylo zkrátka jasné, že toto dítě nebude jako to první dítě. A to je na tom to nejkrásnější.

Emoční labilita

Standardní těhotenská náladovost je v ceně vždy, řekla bych. V případě druhého těhotenství jsem se navíc musela srovnat s několika novými aspekty. Srovnávání se starším potomkem, vymezování se v podobě lásky k jednomu a k druhému, rozdílné podmínky v přístupu k těhotenství – to byly ty nejhorší. S prvním mimčem se věnujete jen jemu a sobě, všechno je poprvé, těšíte se. Teď byste se taky rádi věnovali druhému mimču a sobě, ale nemůžete, protože ten starší stále okupuje většinu vašeho času a prostoru. A tak občas přišly i výčitky svědomí, že se na nový plod dost nenapojuji, že se mu v prenatálním věku dost nevěnuji, že je moje mysl zahlcená vnějším světem a životem. V tomto ohledu mi velice pomohla nastartovaná cesta seberozvoje, tak jak jsem ji absolvovala u Janitky Urbanové v oblasti vědomého ženství a práce s jóni. Vrátila jsem se k některým technikám a začala více mentální energie věnovat sama sobě a tím získala od staršího odstup, který jsem potřebovala, abych přehodila pomyslnou výhybku směrem k novému děťátku. Samotná práce s ženskou energií mi byla málo, přece jenom potřebuji víc rovnováhy, a tak jsem se více ponořila do dalších filozofických, mystických a vědeckých směrů, z nichž jsem čerpala různé střípky znalostí a svoje úvahy zapracovala do článků od začátku roku. Bylo to velice důležité pro moji emoční pohodu a vřele to doporučuji každé nastávající mamince. Je důležité si najít svůj směr v péči o ducha. Když v něm budete plynout ještě před těhotenstvím, pomůže vám později najít cestu zpět k sobě. 

Vnější stres

I já jsem vyrostla a ze studentky přesedlala na pracujícího člověka. Být těhotná v nové pozici byl šok. Neměla jsem časovou svobodu ani jsem si nemohla zcela volně vybírat pracovní náplň a pracovní zatížení. Bylo jasně dáno, kolik a do kdy a musela jsem to stihnout, i když mi nebylo dobře, i když jsem se chtěla stočit do klubíčka a být jen těhotná. Z tohoto pohledu moderní civilizace ženám a jejich mateřství absolutně nesvědčí a nikdo pro to nemá pochopení. Všichni spěchají, někam se ženou a nechápou, že kdyby jejich maminky neměly tu trpělivost a nepočkaly oněch deset měsíců, ani by se na tento svět nedostali a neměli by kam spěchat. Byla to má největší zkouška tohoto těhotenství – zvládnout vnitřně (psychicky, emočně) čelit vnějšímu světu a jeho nárokům. A to jsem měla štěstí, že se svět na rok zastavil kvůli pandemii. Možná i proto teď bylo tolik dětí. Ženy měly čas se jim věnovat a prožívat své těhotenství tak, jak to má být. Rychlokvašky přece nejsou nic trvalého. Chcete-li odvést kvalitní práci, potřebujete k ní dostatek času. A to platí dvojnásob u přivádění nového života na tento svět. A jak jsem to zvládla? Špatně! Podlehla jsem pracovnímu vypětí a nátlaku tolik, že jsem z toho těsně před porodem onemocněla. Naštěstí nejsem hloupá a už se trochu znám a došlo mi, že je to jasná známka přetažení. Brzdi! křičelo na mě celé mé já. A já věděla, že musím poslechnout, jinak to nedopadne dobře. Jenže ono se to snáz řekne než udělá, viďte… A zde mi opět pomohla má duchovní cesta. Tentokrát mi poslala báječnou meditaci z méně očekávané strany a to ze šamanismu a jeho technik k probuzení se z noční můry. Díky tomu jsem získala nadhled a odstup a konečně si dovolila odpočívat tak, jak jsem toho jako student byla schopná s prvním miminkem.

Porod

Konečný cíl, Velký přechodový rituál, ztotožnění ženy s archetypem Velké Matky… Okamžik, který oprávněně vzbuzuje posvátné chvění, protože stejně jako všechny důležité životní zkoušky, i on může dopadnout dvěma způsoby. A to je vědomí, s nímž by se každá žena měla smířit. Není to totiž zlé a dobré. Lepší a horší. Je to jenom hop nebo trop. Buď tou zkouškou projdeme anebo ne. Nikdo se na nás ženách nemstí, když nás té zkoušce vystavuje. Nepotřebujeme soucit ani přehnaný strach v očích druhých. Je to totiž zkouška, na kterou jsme připraveny. Přijaly jsme-li během těhotenství svou novou roli. A že jsme na to měly času. Přišlo k nám mnoho situací, kdy jsme čelily svým slabostem i svým silám. Kdy jsme se učily poznávat samy sebe z nejrůznějších úhlů pohledů. Čelily jsme svým strachům a měly jsme možnost se jim postavit, uznat jejich existenci a pracovat s nimi. Udělaly jsme-li to, jsme připraveny tak dobře, že o nás nemusí nikdo pochybovat. Jediné, co v takovém stavu potřebujeme, je respekt a důvěra. Důvěra, že i tento do velké míry nepředvídatelný proces a přechod dokážeme ovlivnit svým rozpoložením, svou vůlí. Respekt, že ať se rozhodneme jím projít jakkoliv, je to cesta, kterou jsme si pro sebe lépe zvolit nemohly. Tak o sobě, prosím, nepochybujte. A o těch ostatních také ne. Zkusili jste někdy někomu vyjádřit svůj plný respekt, i když jste se neshodli? Až se zase s někým budete přít, zkuste to při nevyhrát, ale ani neprohrát. Prostě se rozejděte v remíze. Ale s tím, že procítíte respekt k druhému a jeho vlastnímu názoru. Je to neskutečně posvátné propojení, které se schovává například v pořekadle: „Žít a nechat žít.“ Propojí vás to s druhou bytostí tisíckrát víc, než omámený uřvaný politický souhlas nad pivem. 

Mimochodem, jak probíhal můj další porod rozepíšu příště (ať těch porodních příběhů není málo) a ještě vám k tomu přihodím článek o domácím porodu.

Portrét je od úžasné fotografky Katky Maláškové 

Studium biologie ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..