Rozhovory u dýmky

O pohanství a stezkách duše se Zlým Poetem

O: Krásný podvečer u dýmky Poete, pojďme na první otázku. Jak vznikl Poet?

P: Na to je několik teorií.

O: (smích) Jak ses dostal k této přezdívce?

P: To bylo tak, že jsem začal skládat básně. Kdysi dávno. Vlastně už celkem dávno. Už ani nevím. Hodně dávno. Skládal jsem nejprve dementní, fakt jako hloupý, blbý, dementní, dětský básně a to dělám v podstatě dodnes. Zas až tak mladý jsem nebyl. Začali jsme s kámošem někdy ve třinácti, ve čtrnácti. Když byly nějaké soutěže, dělali jsme nějaké rýmovačky, přisprostlé. A potom mě to nějak víc chytlo a občas jsem něco napsal. Párkrát jsem se vytratil ven o půlnoci do lesa a tam jsem si zapálil svíčky a něco si tam psal. To byly začátky. Jedna část, jak to vzniklo, bylo skrze to, že skládám ty básně.

O: Kdo řekl první Poet? Začal ses tak představovat nebo ti přezdívku někdo dal?

P: To přišlo asi tak nějak dohromady. Protože jsem na soutěžích něco říkal, začal jsem si říkat Poet a zároveň mi lidi říkali, že jsem takový poetický. Tak jim říkám: „To bude pravděpodobně tím, že jsem Poet.“ A už to začalo. A to celý (PZN: celá přezdívka zní Zlý Poet)…já sám vlastně nevím, ale mám takovou teorii. Buď jsem špatný básník nebo jsem takový parchant (smích). Takhle, ten Zlý je opak Poety. Poet má být něžný, je zasněný, v jiné sféře. A ten zlý se nemyslí apriorně zlý, bezcharakterní, bezpáteřně zlý, ale zlý může být i provokatér, který říká, že je zlý a nemyslí to tak.

O: Já jsem to pochopila tak, že tím, že ve svých básních používáš všechna témata včetně těch tabu, tak je zlé to, co lidé nechtějí slyšet. Představují si básníka jako toho, který opěvuje přírodu a lásku, ale ty mluvíš ve svých básních o všem a tím vytahuješ i tu „odvrácenou stránku“ lidskosti.

P: Já tam různě experimentoval. Teď už tedy píšu-nepíšu. Jen tak pro radost. Dřív jsem si fakt sednul a nutil se každý týden něco napsat. Teď jen když to na mě přijde. A psal jsem různé experimenty. Zvukomalby. Zkoušel jsem různé rýmy abab, abba, a taky úplně nějaké jinačí. Jediné, co jsem nezkoušel, byly básně bez rýmu, ty se mi nelíbí. Nemám rád, když se báseň nerýmuje. Mám rád, když je to znělé, zvučné, řinčí. Psal jsem o přírodě, lásce, ale zároveň i o nenávisti. Psal jsem různé provokativní básně, něco málo o politice, satirické, třeba:

„Běží student v rychlosti do volební místnosti.
V drahých džínách, novém triku, jde zachránit republiku.“

Plno narážek na Paroubka, na Topolánka. Sice jsem napsal jenom jednu politickou báseň, ale lidem se líbila, ta byla super. Tenkrát jsem ji napsal strašně rychle. Asi během 20 minut nebo během hodiny jsem to složil úplně celé, kompletně. Takže tak vznikl Poet.

Jako živel nespoutaný,
pírko větrem nesené,
nikdy dlouho neusedne.
kupředu dál hnaný.

Přiletím a pošimráš,
však lapit mě neumíš.
Myslíš, že se naučíš?
Dále vzduchem odlétám.

Jsem voda blahodárná,
toužíš se napít mne?
Až šance se ti nabídne,
proteču ti prstama.

V teple chladím věčně,
v zimě tě budu nosit.
Vážně to chceš zkusit,
lapit vody nekonečné?

pokračování zde…

O:Ty jsi hlavní organizátor pohanských akcí na jižní Moravě. Pověděl bys mi něco o pohanství? Jak se to tady na Moravě rozjíždělo, co se tu všechno v rámci pohanství děje? Začněme stručným představením pohanství.

P: Pohanství nemá obecně žádnou jasnou definici. Respektive definic je celá řada. V podstatě se dá říct, že máš široké a úzké definice. Jedna z těch širokých definic, kterou mám rád a používám ji, je, že pohanem je ten, kdo se zajímá o historii. Nikoliv však jen o války, ale o podstatně starší historii, která sahá k našim předkům a kulturnímu dědictví. Pohan se zajímá o kulturní dědictví, zajímá se o to, co tady dělali předkové a sám na to navazuje a má vztah ke svému rodu, má úctu k přírodě, to je základ, a celý tento zájem má více duchovní nádech. Je to obecná definice, která je tak trochu nicneříkající. Já mám raději tu užší definici. Pokud mluvíme o pohanství, jak ho chápeme my v ČR, tak je to životanázor, který zahrnuje úctu k přírodě a k předkům, krvi, rodině a k tomu zájem o jednu, několik nebo všechny původní předkřesťanské kultury. Je jich několik, ty nejznámější jsou Keltové, Germáni, Slovani, Řekové, Římani a ještě se tam počítá Egypt, protože byl napojen na Řecko a Řím a ovlivňoval jejich kulturu.

O: Přičemž v našich podmínkách se zájem pohanů stáčí převážně k středoevropským a západoevropským kulturám, tedy Keltům, Germánům a Slovanům, říkám to dobře?

P: Ano, lidi tu opravdu nejvíc zajímají Keltové, Slované a Germáni. Znám samozřejmě výjimky, pár lidí, kteří se věnují starému Řecku a Římu. Já se o ně taky zajímám.

O: Já jsem třeba na Egypt.

P: No a v rámci té užší definice, co charakterizuje pohana, je pak ještě oslava Kola roku. Je to to nejviditelnější, co dělá pohana pohanem. Kolo roku jsou vlastně svátky, původní, které se slavily. Dneska se slaví v podstatě taky, v pozměněné podobě je přejalo křesťanství. Místo Yule – zimního slunovratu – se slaví narození Ježíška, Vánoce. Máme tu Beltaine, který se slaví na první máj, máme tady Samhain, který je svým způsobem konec, v jistém smyslu svátkem smrti a kryje se s oslavami Dušiček. Je to svátek mrtvých, svátek smrti, svátek toho, že se příroda ukládá k zimnímu spánku. A vlastně celé pojetí pohanství ve všech jeho ideách je cyklické v tom smyslu, že to kolo, které končí, aby znovu začalo, je nikdy nekončící proces, který je takový trochu Uroboros (PZN: had kousající se do ocasu – symbol nekonečna).

O: Tzv. věčný cyklus…

P: Ano. Patří tam sluneční cyklus, kam řadíme dva slunovraty a dvě rovnodennosti. To jsou 4 svátky, které se slaví celosvětově napříč kulturami. A pak tam máme čtyři svátky, které souvisí se střídáním ročních období. Tyto svátky se slavily, protože to byly takové hlavní události v roce hospodáře. Výsadba plodin a sklizeň úrody, oslava hojnosti. Vždycky to byly významné události, kdy se obětovávalo pro bohy, kdy se toužilo po dobré úrodě, kdy se uzavíraly smlouvy, kdy se myslelo na předky. Traduje se, že na některé svátky jsou světy blíže než jindy a smrtelníci mohou nahlédnout za závoj a získat od předků rady.

O: Některé svátky mají v tradici větší důležitost než jiné. Které svátky jsou pro tebe ty hlavní?

P: Snažím se slavit všechny svátky. Asi nejdůležitější je pro mě zimní slunovrat. To je chvíle, kdy se rodí nové světlo, nový bůh slunce, pomyslný začátek nového cyklu. A Samhain, kterým má technicky končit starý cyklus, kdy sluneční bůh sestupuje do podsvětí a příroda se ukládá k zimnímu spánku.

O: V tomto ohledu to může mít každý úplně jinak. Osobně kladu největší důraz na letní slunovrat jako vrchol síly přírody i Slunce.

P: V pohanství neexistuje něco jako dogmatický směr. Pohanství je absolutně individuální záležitost. Znám stovky pohanů a neznám jediného, který by měl úplně doslovně stejný názor a pohled na všechno, byť budou oba např. Slovani nebo to budou dva Keltové. Vždy se tam najdou rozdíly. Mohou vyznávat jiného boha, jiné roční období, mohou dát důraz na existenci jiných přírodních bytostí a to je v pořádku. Pohanství není křesťanství. Není to monoteistická víra a v tomto případě by to byla velká škoda, kdyby všichni pohani věřili jen v jednu věc. Zvlášť když máme takový pestrý kus historie na našem území. Respektive máme tu pestré panteony. Občas, když se nás lidi ptají: „Vy máte toho či onoho boha? A co když neexistuje?“, tak jim říkám: „No, když není, tak jich máme dalších cca padesát, to je v pohodě.“ Nebo nejlepší je, když lidi říkají, že pohani jsou bezvěrci, respektive, že nevěří v boha… Já říkám: „Jak můžeme být bezvěrci, když věříme v tolik bohů!“

O: Je to tak. Hlavně, že se o nás píše, že jsme národ ateistů… Pojďme navázat otázkou, jak ses ty osobně dostal k organizaci pohanských akcí a jaké akce tu probíhají?

P: Já tu nejsem od počátku. Dělám to relativně, relativně chvíli. Znám lidi, co to tady dělají už od dob komunismu, byť ze začátku tajně, protože je tenkrát zavírali. Už jako pohan jsem se dostal do České pohanské společnosti (ČPS, čti čépéeska, www.pohanskaspolecnost.cz/ , největší společnost sdružující pohany různých cest v České republice). Organizuji akce tady na jižní Moravě. Probíhají pravidelné měsíční akce, to jsou Brněnské dobré společnosti (BDS), což je vlastně sraz pohanů. Ty probíhají každý měsíc. Tam se potkávají staří známí, noví známí, lidé, co o pohanství slyšeli, a chtějí se dozvědět něco víc. Na BDS chodí nejvíc lidí. Ti, kteří o pohanství něco ví a chtějí potkat nové lidi nebo o pohanství nic neví a zajímá je to. Přijdou se s pohanstvím seznámit, občas přijdou i křesťani, kteří jsou trochu otevřenější, a chtějí si o tom popovídat. Vždy tam probíhá sampel, rituální přípitek, a je to otevřenější a uvolněné. To je základní akce. Dobré společnosti probíhají všude po Česku (např. v Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze, ad.). Dál tu jsou přednášky. Je tady banda lidí, kteří mají hlubší povědomí, ať už o religionistice, o filozofii, o pohanství nebo o nějakém konkrétním směru a myšlenka byla taková, že tito lidé budou občas dělat přednášky pro ostatní. Ono to pak dopadá tak, že ty přednášky dělám sám, protože se nikomu jinému nechce. Ale vždy přemluvím aspoň jednoho člověka, ať to nachystá se mnou, tak jsou tam minimálně dvě přednášky. Jednou za čas tedy proběhne přednáška a občas tu proběhne nějaký pohanský koncert. Naposledy před koronou to byly Vintage Wine a Javortýn, byla to celkem velká akce a bylo to dobrý. Pak jsou tu různé pohanské výlety a diskuzní fóra nazvaná Na cestě pohanstvím. Banda lidí, co se zajímá o pohanství, ať už jsou to pohani nebo jen přátelé pohanství, si spolu sednou a vždy je stanovené jedno nebo dvě obecná témata, abychom znali začátek diskuze, a potom se bavíme každý o čemkoliv. Krouží roh a ten, kdo ho drží, má slovo. Až řekne, co chtěl říct, pošle ho dál. Je to takové hlubší, lidé se baví o hlubších věcech. O tom, jakou mají svou cestu, jak to sami vidí, o tom, co je pro ně důležité, o tom, jak dané téma vnímají, kam by to chtěli směřovat.

O: A jaká je tedy tvoje cesta? Tvá osobní stezka?

P: Moje cesta byla celkem vtipná a zajímavá. Studoval jsem v Ostravě, kde jsem se oficiálně dostal k člověku, který mi řekl, že to, co hledám a dělám, je vlastně pohanství. A tehdy, já jsem si tím totiž nebyl vůbec jistý, i když jsem měl vždycky rád báje, pověsti a zajímala mě historie, akorát jsem nevěděl, že to reálně existuje, jsem zjistil, že to má pojmenování. A když jsem to zjistil, začal jsem číst knížky o Germánech, o Ásátrů, o Vikinzích. Mám k nim doteď velmi blízko. Později se to na různých akcích, kde se scházel underground, lidem docela zalíbilo. To jsem bral nejprve jako pozitivní věc, potom už tolik ne, protože si všichni koupili Millnery, všichni si koupili rohy a potom připíjeli stylem „Ódin pyčo, Thor pyčo.“. „Pyča“ není nadávka, to je ostravský pozdrav, že jo…

O: Jako „vole“ tady na Moravě.

P: No a s těmi jsem přece nemohl být spojovaný. Tak jsem zkusil něco jiného. Číst nové knížky a mytologické věci…o Keltech. Během chvíle jsem přečetl šest, sedm knížek a pak se zajímal o Kelty. Změnil jsem věci a najednou si toho všichni všimli a tak si koupili triskely a všichni říkali: „Kelti pičo!“ a já pochopil, že tudy cesta nevede. Že to nemůžu dělat podle toho, co je zrovna v módě. Protože vždycky někdo začne a potom to všichni okoukají. Někomu se to začne líbit a potom z toho vznikne mainstream (hlavní proud) v undergroundu (podsvětí). Tak jsem si řekl, že to je špatná cesta a že si musím najít něco, u čeho to nebudu měnit jenom proto, že to je pro ostatní módní. A tak jsem četl další knížky. Četl jsem něco od Wiccy, Úvod do Wiccy. Tu knížku jsem dodnes nedočetl, někdo mi ji pak ukradl. Byla tam na začátku zajímavá pasáž o Kole roku a také zmínka o dualitě přírody, o mužském a ženském principu, kde bylo napsáno: „..a ten mužský princip je symbolizovaný Rohatým bohem.“ A když jsem to přečetl, byl jsem zrovna v trolejbusu, projela mnou šílená vlna energie, kterou jsem do té doby nezažil. Říkal jsem si Co se děje? Co to bylo? Nevím, pokračuji dál. A četl jsem dál „…Rohatý bůh…“ a najednou to mnou projelo zas. Stály mi chlupy na ruce, na nohou, vlasy mi málem stály…říkám si Ty brďo, zkusím to ještě jednou. „…Rohatý bůh…“ bzzzzz…znovu.

O: A Poet má fakt dlouhý vlasy, takže když stojí dlouhý vlasy, tak to stojí za to (smích).

P: I bradka mi stála! A tady jsem pochopil, že to je to, co mě vždycky fascinovalo. Na vysoké škole jsem rád četl Friedricha Nietzscheho a byl tam takový ten mužský princip a dionýský princip, takový ten vášnivý, osobitý, hedionistický, v jistém slova smyslu, a silový, ochránitelský mužský princip. A najednou jsem pochopil, že toto je vlastně ono. Později jsem toho četl víc, samozřejmě. A zjistil jsem, že se dá nádherně zkombinovat, resp. že Friedrich Nietzsche vyznával tento mužský princip vyjádřený Rohatým bohem a proto jsem ho taky četl. Ihned mě to na něm zaujalo. Mužská část přírody zodpovídá za ochranu, za plodnost, za uskutečnění, ale svým způsobem odpovídá Rohatý i za smrt. Třeba v lese, tam je pán lesa, který se o něj stará, o zvěř, která se tam rodí a zároveň se tam loví, aby mohlo vzniknout něco dalšího a zase mohlo žít a umírat. Zároveň je to obrovský milovník a zároveň je to temná část přírody. Moje cesta je tento mužský princip, symbol Rohatého boha, podstata Rohatého boha. Není jedna jediná mytologie, která by mě zaujala, byť jich je několik, které mám velice rád – právě ta Keltská, Germánská mě rovněž velice fascinuje – ale zároveň jsem miloval Řím a Řecko a tak jsem zkoušel dál hledat, jestli to můžu nějak propojit a zjistil jsem, že to jde propojit celkem dobře. Najednou jsem pochopil, že se nemusím soustředit na jednu mytologii, ale že můžu vyznávat stejný princip napříč mytologiemi. A to je ta moje cesta. Vyznávám mužský princip, symbol Rohatého boha napříč směry a mytologiemi.

O: Děkuji, žes to takhle řekl, protože jsem vlastně vůbec nevěděla, jakou cestu jsi ušel až k Rohatému bohu. Nalezení jednotného principu napříč směry je pro mě samotnou velmi zásadní životní krok k dosažení celistvosti a klidu člověka. Těžko můžeš být spokojený sám se sebou, když nevíš, kam patříš a co hledáš a kterou cestou jdeš. Kolikrát tě dílčí cesty nemohou uspokojit, protože jsou jenom dílčí, dokud nepochopíš, že je tam něco univerzálního, něco, co přesahuje. Což se ale nevylučuje s tím, že se každý může najít v jakémkoliv bohovi v rámci pohanství – protože jejich symboly, principy a mytologie jsou právě tolik propojené. Každopádně chci vyjádřit obdiv, že jsi k takové syntéze dokázal dospět.

P: Taky to nebylo ze dne na den. A pořád ještě nejsem u konce. Ani omylem. Tím, že jsem pochopil, že je to Rohatý bůh, že si mě vybral a já si vybral jeho, jsem měl pocit, že je mé hledání u konce v tom smyslu, že tam nade mnou pomyslně stál a řekl: „Tak jsi na to konečně přišel, gratuluju ti.“ Tohle jsem nikdy předtím nezažil. Ale když jsem o tom víc četl a ledasco mi na toto téma dál docházelo, i když jsem něco nechápal a nechápu dodnes, našel jsem propojení. Dál jsem četl kvůli přednáškám, které jsem dělal na téma mužského principu, symbolu Rohatého boha napříč mytologiemi a zkusil jsem to spojit a ono to fakt šlo a najednou si člověk uvědomí, že to pohanství, byť jsou to různé systémy, jedná hodně podobně. Některé věci jsou tam stejné nebo hodně podobné a některé věci na sebe dokonce navazují. Ne všechny. Ale zrovna ta mužská síla a mužský princip se právě v různých mytologiích nějakým způsobem projevuje.

O: Můžeme říct, že důležité principy jsou společné. Lidé mají společný základ.

P: Paradoxně se spojují a spojují se konkrétně v bytosti Rohatého boha, kterou každá ta mytologie má. Ať už je to bůžek Pan, či Satyr v řecké, nebo to je Faun v římské, či Cernunnos v keltské mytologii, nebo je to Veles ve slovanské mytologii. Ať je to kdokoliv z těch rohatých.

O: Pojďme odbočit. Čím se takový pohan živí v běžném životě?

P: Každý to má trochu jinak. Někteří ještě studují, jinak jsou tu lidé napříč celým spektrem. Jsou tu policisté, IT specialisti, zdravotníci, já osobně pracuji na ministerstvu vnitra.

O: Jaký je tvůj pohled na současnou českou společnost?

P: Hele, u český společnosti vidím zajímavý posun. Za tu dobu, co se pohybuju v pohanství a co se víc angažuji, mi lidé přijdou víc otevření. Konečně pomaličku odchází takový ten typický komoušovský zaprděný starý pohled, že všechno je jenom černé nebo bílé. Sice tu pořád ještě je, jsme tradiční, konzervativní společnost, ale dochází tu k celkem zajímavým posunům. Znám celkem dost zajímavých lidí, kteří na to nahlíží nějak originálně nebo nedogmaticky. Co tu ještě vidím? Vidím tu na jednu stranu snahy přiblížit se západu, na druhou stranu tu vidím averzi vůči západu a snahu přiblížit se k východu a pak tu vidím averzi přiblížení se k východu. To je takové typické čecháčkovství. Taková anekdota… myslím, že Smoljak nebo Svěrák to nazval vítači. Ať sem přijde kdokoliv, my ho uvítáme. Ať už to byly americké jednotky, ať už to byli komunisti, ať už to byli náckové, vždycky jsme je vítali, vždycky jsme jim mávali. A to je myslím typický obraz českého národa. Svým způsobem jsme takoví neutrálové, na každém si dokážeme něco svého najít. Což je určitě dobře. Jsme taky velmi rozmanitá společnost. Nemáme tu jeden hlavní směr v čemkoliv. Máme tu neskutečnou rozmanitost, což je dáno historicky. Jsme národ, kde se prostě mixovaly kultury. Ať už to byli Keltové, Germáni, Slovani nebo Římani. My jsme jediná země na světě, kde se (pokud nepočítáme přistěhovaleckou Ameriku) vystřídaly v rámci historické migrace téměř všechny starodávné kultury a něco tady zanechaly. A myšlení dnešních lidí je výsledkem. Dokážeme přijmout úplně jakýkoliv pohled na danou věc.

O: Máš nějaké velké tajemství?

P: (chvíle zamyšleného ticha) Já se považuju za otevřeného člověka, který žádné tajemství nemá. Takže moje velké tajemství je, že nemám žádné tajemství. Jsem otevřený člověk a na co se mě kdo zeptá, na to mu většinou odpovím.

O: A co je tvoje největší priorita v životě?

P: Moje největší priorita je být šťastný. To je moje cesta i můj cíl. Můj cíl je cesta. Tím, že dělám nějaké dílčí věci, které mě naplňují. Představ si, že můj život je cesta, která někam vede. Ta cesta se nazývá šťastný život. Jsou tam různé milníky, různé vlaječky, které si zapíchnu, když se mi něco povede a naplní mě to tím štěstím a díky tomu si uvědomím, že po té stezce stále jdu. Následovat tuto cestu je moje priorita. Ať to znamená pro každého něco jiného. Každý je šťastný z něčeho jiného. Nemám velké cíle. Nemám takové to, že teď budu šetřit 10 let na auto a potom prásk, budu týden šťastný, protože mám nové auto a potom to přejde a budu nasraný, že nemám nic jiného. A znovu budu 10 let šetřit na něco jiného. Já se spíš dokážu radovat i z velkých i z malých věcí. Některé velké věci mě už potkaly a taky mě potkalo hodně malých a hodně středních věcí, a díky tomu se držím na této cestě a troufám si tvrdit, že jsem šťastný člověk.

O: Máš nějaké poselství pro čtenáře, co bys jim chtěl závěrem říct? Milujte se a množte se?

P: Dělejte, co Vás baví a co Vás naplňuje, protože na tom záleží. Jednoho dne všichni umřeme, a buďto se dostaneme někam dál, pokud v to věříme nebo pokud nevěříme, tak se třeba někam nedostaneme. Ať tak či tak, záleží jenom na tom, co tu zanecháme, jaký bude náš odkaz. A jak ten život sami vnímáme. A mám zkušenosti s tím, že lidi, co ten život pojímali jako šťastný, mají daleko silnější odkaz a hlavně daleko veselejší a spokojenější. Takže buďte šťastní a dělejte, co Vás naplňuje.

O: Děkuji ti mnohokrát, to byl Poet.

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..