Jak zlomit rodové prokletí?
Možná jste nad tím už sami někdy přemýšleli.
„Nikdy nebudu jako máma.“ „Tyhle věci budu dělat jinak než táta.“
A pak se přistihneme, nejčastěji poté, co máme vlastní děti, že stojíme nad plačícím batoletem a slyšíme se říkat přesně ty samé repliky, které jsme v dětství sami slíchali a tolik je nesnášeli.
Mnozí z nás se pochopitelně dovede ovládnout. Truc vůči rodičům je díky mnoha letům puberty silně zakořeněný v naší podstatě, takže rozhodneme-li se, není to žádný problém jednat přesně obráceně. Takříkajíc na truc. A pak občas říkáme nahlas takové bonmoty jako:
„Nejsem jako ty.“
„Tohle jsi udělal špatně táto.“
„Tohle jsem u tebe nesnášela mámo, dělám to jinak.“
I já to tak mám. V obou případech. V něčem se po rodičích opakuji, v něčem se vůči nim vymezuji. Máme to tak všichni. Tak v čem vlastně spočívá to prokletí?
Kde je to prokletí?
Je to zákeřná otázka. Je prokletím být jako rodiče nebo se jejich výchovou a chováním nechat dohnat k tomu nebýt jako oni? Co z toho je skutečné rodinné či rodové prokletí?
Dlouhá léta jsem si srovnávala vztah s mámou. Měla jsem pocit, že mi tak úplně (vůbec) nerozumí a zřejmě to byl pocit vzájemný. Co je horší, nebyly jsem ani jedna ochotná si naslouchat a tak tu nebyl nikdo, kdo by udělal aspoň malý krůček směrem k vzájemnému porozumění a pochopení se. Ve slabých chvilkách jsem si procházela všechny ty společné hádky a rychle jsem v nich rozpoznala vzorec, podle kterého jsme neomylně prošly každou rozepří až k hořkému konci opětovného pocitu zklamání a nepochopení. Začala jsem zkoušet různé cesty z kruhu ven a krátkodobě mnohé z nich fungovaly. Bohužel stejně jako špatně nastavené diety, i ony měly jojo effect. Na čas všechno zrůžovělo, já se přestala snažit a hlídat se v domnění, že už se to zafixovalo a půjde to samo a ono ejhle…okamžitě se to vrátilo do starých kolejí s ještě horším pocitem zklamání, protože se tentokrát dostavil i neúspěch v aplikaci dané metody. A hádky byly horší, intenzivnější, vzorec ještě zamotanější.
I když mi bylo opakováno, že je to všechno mojí vinnou (a hlavně vinnou mé povahy – skvělý způsob, jak zajistit dceři zdravé sebevědomí v dospělosti. Všem mámám malých holčiček doporučuji toto podávat v nejcitlivějších okamžicích nejlépe 6x denně vychlazené s olivou), po čase jsem zjistila, že není. A že jestli to má fungovat, musí chtít obě strany. Jenže ony nechtěly. Nebudu se tady dlouze rozepisovat o všech těch vrcholech a pádech mnoha let a pomalém učení se, co funguje, co ne, kdy a jak a co a tak… Chtěla jsem hlavně říct, že jsem si v pozdějších letech kolikrát říkala:
„Za tohle může moje máma, tohle dělala ona a teď to dělám taky. Blbě. O kolik bych to měla jednodušší, kdyby se víc snažila mě podporovat v mé cestě a nepřenášet na mě tu svoji…“
Poznáváte se v tom? Nemusíte. Každý to máme jinak. Pointa je, že jsem za prokletí nepovažovala to, co je mámino, ani to, co jsem jí dělala natruc, ale jednotlivé specifické situace, kdy jsem byla naštvaná na její výchovu, která mě nenaučila zvládat ony situace. Nebo naučila? Jenom jinak, než bych si to teď v dospělosti představovala sama?
A to je ten kámen úrazu…
Víte, nedávno jsem měla ošklivý úžeh a byla celý víkend KO. Tak jsem si tak pro zábavu tahala šamanské orákulum a tam se mi pořád dokola vracely zprávy o předcích. Že si to mám s nimi vyžehlit. Bylo to velice komplikované, mnohovrstevné a ani bych to nedokázala srozumitelně popsat. Některé mystické zážitky jsou holt nepřenositelná zkušenost. Každopádně mi došlo to, co vím už hodně dávno. Taková, jaká jsem tady a teď, jsem díky všem vlivům, které na mě působily od chvíle narození.
Já jsem já, protože jsem měla svoji mámu a svého tátu. Protože jsem měla své babičky a své dědečky. Protože jsme bydleli všichni spolu. Protože jsem nezůstala jedináčkem. Protože moje máma je pěkná dračice. A můj táta byl věrný pes. Protože u nás v rodině se to draky, psy a tygry jen hemží a já ani k jednomu nepatřím. Tak jsem černá (ne)ovce rodiny v tom dobrém slova smyslu. Díky nim poznám falešný tón a mám slušnou paměť. Díky nim jsem zdravá, až tedy na občasnou rýmu.
A tak jsem pochopila, že vlastně žádné prokletí není.
I když si to někteří stále myslíte. Není to prokletí, ale dar. Ať už se rozhodneme být nebo nebýt jako rodiče, vždy se díky tomu staneme sami sebou. Najdeme vlastní cesty a zvolíme vlastní (byť po předcích opakované) strategie. A když dostaneme nějaký dar, je na místě i vděčnost. Vděk za to, že mí předci učinili všechna rozhodnutí tak, že jsem mohla vzniknout. Vděk za to, že mi dali do vínku všechny ty talenty a předpoklady, které jsem mohla eventuelně rozvinout. Vděk za to, že připravili svět, který možná není dokonalý, ale ve kterém mě udrželi naživu a naučili, jak v něm přežít i dál i s vlastními dětmi. A říkám Vám, to je hodně velký dar.
Tak pro jednou zapomeňme na spory. Zapomeňme, že jsme každý jiný, a řekněme svým rodičům a předkům: „děkuji.“
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.
Mohlo by se vám také líbit
Jak se Vlček učil býti vlkem
Těhotenství 2.0 aneb Jak to bylo tentokrát
