Ze života

Jak se Vlček učil býti vlkem

Rok se s rokem sešel a Vlček už dávno nebyl to nemotorné vlčátko, které byť odvážně a trochu neopatrně, přesto váhavě a krůček za krůčkem prozkoumávalo své okolí. Teď už z něj byl mladý Vlček, běhající, skákající, dokonce i sem tam šplhající. A bylo načase, aby se naučil být správným Vlkem, jak se ve smečce slušelo a patřilo. 

Každý správný vlk musel umět naprosto dokonale tři věci. Ulovit si pořádnou kořist, nebát se vody a mít týmového ducha. Jenže jak se takové zásadní dovednosti naučit? Zvlášť když jste tak mladí a nemáte ještě tolik síly, obratnosti a zkušeností jako starší členové vaší smečky. Vlčkovi nezbývalo, než využívat každé, byť i nenápadné příležitosti.

Byl velkým jedlíkem ke spokojenosti své maminky a ona ho za to odměňovala velkou svobodou ve způsobu stolování. Neměla strach o jeho váhu, ani si nemusela dělat starosti s jeho plným bříškem a tak si mohl Vlček svobodně prozkoumávat příbory, uchopovací dovednosti svých prstíků a jídelní zvyklost z celého světa (třeba hlasité říhání, které by ocenili i Mongolové). Maminka netušíc, jak daleko její Vlček pokročil, zcela nevinně nachystala k úterní obědu kuřátko. Bylo výtečné a křehké masíčko od kosti jen opadávalo. Hned se seběhla zvěř z širého okolí. Želva, kočky i Vlček. A všichni žádostivě hleděli směrem k maminčině porci (přestože všichni dostali svoji vlastní). Maminka byla zvyklá a tak vytrvala, jídlo si v klidu spořádala a nenechala nic, než ohlodanou kost. První se jí zmocnil zrzavý kocour. Rychle ji chňapl a už s ní pelášil pryč. Vlček za ním smutně koukal a šel se podívat, jestli by se s tím nedalo něco dělat. 

Dalo.

O minutu později už s kostí v tlapce hrdě pobíhal kolem maminky on sám. Splnil úkol číslo jedna. Ulovit si pořádnou kořist.

To však bylo ještě málo. Čekaly ho další, těžší zkoušky. Vody se sice nebál nikdy, ale sám se okoupat? Bez pomoci maminky a její opory? V té teploučké vodě? Fuj! K takovým zvěrstvům nutí mladistvé… Jenže zbytek smečky měl vodu rád a koupal se pravidelně. A ať k tomu měl Vlček postoj, jaký chtěl, sílu smečky nemohl zanedbat. Když přišla další příležitost, odhodlal se. Vytrhl mamince sprchovou hadici a opatrně se s ní začal omývat. Bylo to vlastně docela fajn, za chvíli už se u toho řehnil na celé kolo. Maminka taky, protože ji polil od hlavy k patě. Sice to při koupání čekala, ale těm vlasům se teda vyhnout mohl…

Druhý úkol byl splněn. Voda se stala kamarádem.

Zbýval už jen týmový duch. Zdálo by se, že životem ve smečce se něco takového buduje od narození. To sice ano, ale nikoliv mezi vrstevníky. A rodiče byli na Vlčka velice hodní, nekousali ho, neškrábali, nebrali mu hračky a dokonce se s ním dělili o jídlo a pelech. Na rozdíl od sourozenců a dalších mláďat ve smečce. Ta si nebrala servítky. Vlček se však záhy projevil jako budoucí alfa samec. Ostatní kluky rázně zpracoval nadšeným plácnutím po hlavě a nosu a holky okouzlil vlastním balónem. Když se pak přidal ke starším vlčatům ve fotbale, bylo jasné, že jeho duch má pro týmovou hru opravdové nadání. 

A tak se Vlček stal opravdovým vlkem.

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..