Universum

Nemoc je můj nejlepší přítel

Hodně jsem o tom přemýšlela a rozhodla jsem se upřednostnit toto téma vzhledem k současné situaci v médiích. Ono to s těmi stíny vlastně souvisí a já o nemoci jako našem příteli chtěla psát stejně, jen později.

V úvodním obrázku jsem se inspirovala veřejným učebním zdrojem a použila mikroskopickou fotografii koronaviru. Je velmi harmonická, nemyslíte? Na barvu se prosím nedívejte, ta je mým autorským cítěním (a báječně se hodí ke znázornění viru jako světa). Spíše se pokochejte tím pravidelným kulovitým tvarem. V našem vesmíru neexistuje harmoničtější a pravidelnější tvar než je koule (ve dvojrozměrném prostoru kruh). Bylo symbolem božství v dávnověku a je jím vlastně (transformováno do formy „oka“) i dnes. Co to o „obalených“ virech napovídá? Podle mého názoru to odkazuje na jejich pradávný původ jako jedněch z prvních „organismů“ (toto označení pro viry je dodnes předmětem diskuze) na Zemi. Přinášejí nám tedy hlubokou, z určitého úhlu pohledu původní, moudrost.

Biologie virů

Stručně řečeno existují DNA viry a RNA viry podle toho, jaký typ dědičné informace nesou. V současnosti se nejvíce řeší RNA viry, které způsobují běžné nachlazení a chřipky. Patří k nim i tolik aktuální koronavirus, konkrétně Betakoronavirus SARS Cov-2, který stojí za šířením nemoci se jménem (zkratkou) COVID-19. Tento konkrétní RNA vir patří mezi tzv. obalené viry – jeho virový kapsid, který u všech virů nese genetickou informaci, je chráněn virovým obalem, který vzniká vypučením právě výše zmíněné kapsidy z buněčné membrány buňky/organely, v níž dozrává – tento obal tedy může být pozůstatek přímo cytoplazmatické membrány buňky, dále endoplazmatického retikula (ER), Golgiho aparátu (GA), ad. Na povrchu tohoto obalu jsou rozeznatelné virové membránové proteiny (glykoproteiny), které tvoří ony „stromečky“.

Viry jsou buněční parazité. Musí být. Sami nemají nic jiného než vlastní genetickou informaci a obal, který ji chrání. Chybí jim však všechny ostatní náležitosti buňky. Nejsou tedy schopny metabolismu ani nemají potřebný aparát k vlastnímu dělení. Pokud tedy nenapadnou hostitelskou buňku, nemohou se rozmnožit a sami zahynou. Šíří se tak mezi hostiteli pro své vlastní přežití. Mimo hostitele přežívají jen pár hodin. Hostitelé (lidé a zvířata) se samozřejmě brání imunitní reakcí. Jsou-li napadené buňky rozeznány, imunitní systém je likviduje a s nimi i viry. Zdravý hostitel si tedy s virem bez problémů poradí. A nejen to. Zdravý hostitel nemusí virus ani zaznamenat (nemoc se nerozvine). Zvláště pokud se tělo s virem již setkalo a má ho uloženo v buněčné paměti (T-buňky). Je-li hostitel ve stavu naprosté harmonie, jeho duše a tělo jsou v souladu, jeho emoce jsou jako klidná hladina jezera v bezvětří a jeho mysl je jako květnové ranní slunce, nemoc se nedostaví.

Nemoc přítelem

Tuto zákonitost jsem vypozorovala dávno a myslím, že si jí všiml snad každý. A pokud ne, pak mě velice mrzí, že dotyčný strávil dosavadní život v trvalém nesouladu, roztěkaný a s rozbouřenými emocemi. Věřím, že se to změní a najde si chvilku, kdy bude sám sebou v naprostém klidu a pohodě. Nemoc je totiž dokonalým zrcadlem mého duševního a tělesného rozpoložení. Celoživotně trpím na nachlazení a příchod nemoci vždy reflektoval moji nechuť k nějaké činnosti (např. příliš mnoho cestování v krátkém čase, stresující rozvrh, apod.), odmítání nějaké situace (nejistota v práci, spory s kolegy, nefunkční vztah, ad.) nebo narušení harmonie v těle (oslabení jednotlivých orgánů, celkově nevyvážená životospráva, nedostatek cvičení, apod.). Nemoc vždy ukazuje na místo (ať už psychické či tělesné) největší osobní disharmonie a je jen na mě její poselství rozklíčovat. 

Nemoc mi také několikrát zachránila kůži. Zažili jste to někdy? Já například v mateřství. Potřebovala jsem se soustředit na miminko a na sebe, dodržet náš rytmus a místo toho se mi během týdne nahrnulo tolik schůzek s různými příbuznými, kamarádkami a kolegy, že jsem s hrůzou čekala na další následující den a jen si v duchu říkala, kdy už to skončí a já se budu moct věnovat sobě a svému dítěti. No, a co byste čekali? Prásk a onemocněla jsem. A najednou jsem byla doma s miminkem jedna báseň a soustředila se jen na nás (a ne to, jak sebe vyléčit a dítě udržet zdravé). Od té doby se na nemoc dívám jako na období zklidnění, kdy se mám soustředit na poselství, které ke mě přišlo a snažit se ho pochopit. Přijímám tuto zkoušku a vím, že z ní vždy vyjdu silnější, zkušenější a uvědomělejší. A co je také důležité, má to svoje kouzlo. Poznání, že nemáte smůlu. Že k vám přišel prostředek jak zlepšit svůj život. Že vám byl dán pomocník, který vás vede tam, kde máte být. K tomu, co máte vědět.

Já jsem se rozhodla chovat k nemoci jako k příteli. Když přijde, nevyháním ji. Přivítám ji, strávím s ní několik příjemných chvil. Odpočinu si v její přítomnosti. Načerpám nové síly. Leccos se o sobě dozvím. Podiskutujeme o mém životě. Je to báječný přítel, vůbec nechce mluvit o sobě. Místo toho mě vždy nechá mluvit o vlastních problémech a rozebírat je dokola a dokola. Hodiny. Dny. Dokud mě to samotnou neomrzí a něco s tím neudělám. Pak se spokojeně a kolikrát nenápadně vytratí a ani po sobě nenechá špinavé nádobí.

Proto, ať ve světě běhá jakákoliv nemoc, nemějte strach. Pokud ji nepotřebujete, stejně ji nechytnete. A pokud ji potřebujete, pak se k ní chovejte pěkně. Přišla vám něco dát. Tak si to vezměte a pak se s ní stejně mile rozlučte. Můžete. To je vaše vlastní kouzlo.  

0/5

Napojení na přírodu ovlivnilo celý můj život a náhled na všechny oblasti světa včetně těch neviděných.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..